Lidový, selský nábytek

Systematická tvorba lidového nábytku v českých zemích se rozvíjí od až od 2. poloviny 18. století, tedy relativně pozdě. Přesto má svůj základ ve středověku a později v renesanci, nejde tedy rozhodně o žádnou novinku. Technologie výroby, řemeslné zkušenosti a patřičné nářadí – to vše bylo přejato ze staré dobré venkovské tesařiny. Samozřejmě, že později byl další rozvoj nábytkářského řemesla již zcela v rukou mistrů truhlářských. Došlo tak k osamostatnění obou řemesel. A tesařina byla i nadále hojně užívána, např. při výrobě tradičních suchých spojů ve dřevě apod.

Společenské klima habsburské monarchie, podpora řemesel a vzájemné ovlivňování české a německé kultury – to vše vytvořilo podmínky pro vznik rozmanité a bohaté krajové kultury. Sousedské soužití kultur udržovalo truhlářství stejně jako i ostatní řemesla na evropské úrovni.

K tomu všemu ještě přispělo zlepšení hospodářských a sociálních podmínek venkova – zrušení nevolnictví a další známé osvícenecké reformy Marie Terezie a Josefa II. To vše dohromady pak v průběhu 1. poloviny 19. století umožnilo vytvořit nezaměnitelné typy krajové nábytkové výzdoby a vlastně veškeré tvorby tzv. lidového umění (včetně odívání – lidových krojů a architektury).

Se zlepšenými sociálními poměry tedy dochází k důležitým změnám tradičního, často ještě středověkého bydlení a to samozřejmě nejprve v úrodných nížinách. Až o něco později, ovšem jen v řádech několika málo roků, v chudých horských krajích Čech, Moravy a Slezska.

Změny, kam se podíváte…

Snad nejdůležitější vliv v tvorbě lidového nábytku měla změna v topení a vaření ve venkovských domech. Ta se významně odrazila ve skladbě, rozmístění a vzhledu lidového nábytku. Právě v této době přecházel venkovský interiér od zakouřených a špinavých „dýmných jizeb“ s udusanými hliněnými podlahami k čistým, světlým světnicím s podlahami prkennými. K těmto proměnám také přispěla již zmíněná tereziánská legislativa. Vyhlášení tzv. „Ohňového zákona“ vedlo mimo jiné i k méně častým požárům vzniklých od volného plamene a dřevěných kouřovodů. A právě nařízení stavby zděných komínů směřuje nejen k větší požární bezpečnosti, ale i k proměnám ve venkovském interiéru.

Dochází ke změnám ve vaření, topení, svícení, osobní hygieně, prakticky tedy ve všech funkcích souvisejících s bydlením.
V jizbách zanikají otevřená ohniště a jejich topeniště se přemísťuje do samostatně místnosti ve stavení, do tzv. černé kuchyně s typickým mohutným zděným komínem. Ale i ty časem ustupují modernizaci a pohodlnějšímu bydlení a jsou nahrazovány sporáky kombinovanými s kachlovou kobkou obepnutou lavicí.

V dalších pokojích se pak objevují samostatná kachlová nebo litinová kamna. Světnice se stále více stává reprezentativní místností. Je vybavována malovaným nábytkem, v policích se vystavuje na odiv fajánsové, kameninové a porcelánové nádobí a na vystlaných postelích různé tkaniny ozdobené ženskou ruční prací. Takové parádní světnice se pak z důvodu zachování čistoty a pořádku prakticky neobývaly.

Sedíme, ležíme, kolébáme…

Mění se také zvyklosti a dispozice ohledně sezení a spaní. Původní lavice umístěné podél stěn a sloužící jako místo ke spaní, ustupují do rohu za stůl a vznikají nové umístěné podél pecí. Lavice se mění i podobou. Vzniká odklápěcí boční a čelní stěna pod sedákem, která slouží po rozložení ke spaní a ukládání lůžkovin.

Ve světnici se také zabydluje jednoduchá postel, ale u bohatších pak i postel s nebesy. Ta je později nahrazena postelí s nástavci, tedy čely. Ty jsou ozdobně vyřezávané a bohatě malované. Takový typ postele je na venkově užíván až do poloviny 20. století. Je zajímavé uvědomit si, že délka těchto postelí byla od 150 cm do 174 cm, což je nám dnes téměř nepochopitelné. Krátká délka souvisela s nižším vzrůstem populace, ale hlavně s obecně rozšířenou pověrou, že natažený člověk je vlastně jako mrtvý. Proto se tehdy spávalo v polosedě nebo ve skrčené poloze na boku. Šíře lůžka se pohybovala od jednoho do dvou loktů (60–120 cm). Na širších postelích často spali rodiče i s malými dětmi.

Víte, že…

Z pozůstalostních řízení je známo, že měkké malované postele byly oceňovány na půl zlatého, dubové intarzované na 2 zlaté. Pro srovnání, cena krávy se pohybovala kolem 10 zlatých a pěkně vykrmená husa byla na trhu v 1. polovině 19. století za 30 krejcarů (60 krejcarů = 1 zlatý).

V lidovém interiéru vedle postele mívala své samozřejmé místo také kolébka. Ta byla součástí výbavy nevěsty nebo darem otce, který ji většinou sám vyráběl v průběhu očekávání prvního potomka. Byly bohatě vyřezávány a vymalovány, především prvky ochranné křesťanské symboliky (andělíčci a svatí).

Kolem poloviny 19. století mění také stůl své tradiční místo v rohu světnice (diagonálně k peci) a přechází spolu se selskými židlemi a s tzv. svatým koutem na místo mezi okny při čelní stěně domu. Nakonec se však ustaluje ve středu místnosti. Ale to jen u bohatších sedláků, protože židle bývaly značně drahé. Zpočátku byly pořizovány jen ve dvou exemplářích, jedna výhradně pro hospodáře a druhá pro vzácnou návštěvu. Ostatní členové rodiny a čeládka směli jen na lavice.

Truhly a jejich tajemství

Dalším důležitým kusem nábytku byla truhla. Uvnitř truhly vlevo pod víkem býval umístěn tzv. přítruhlík (jakási přihrádka) s vlastním víkem, tedy prostor, do kterého se ukládaly drobnější osobní věci. Pod přítruhlíkem bývá u některých truhel umístěna skrýš, tajný prostor přístupný obvykle po odsunutí dna nebo stěny přítruhlíku.

Víte, že…

Truhly a truhličky se běžně vyráběly ve třech rozměrech. Z pozůstalostních písemností se dozvídáme, že malovaná loketní truhla ze začátku 19. století stála kolem jednoho zlatého, dubová intarzovaná dvojnásobek, tj. ekvivalent ceny telete. Cena pěkného zajíce na trhu 1. poloviny 19. století byla cca 30 krejcarů. (60 krejcarů = 1 zlatý)

Truhly a truhličky tvořily osobní majetek jedince – u mnohých často jediný kus nábytku. Truhly byly pořizovány děvčatům, chlapcům, brancům a novomanželům na jarmarcích, nebo přímo na zakázku u truhláře. Do truhel se ukládaly lepší sváteční šaty, kroje, ložní prádlo, výbavy nevěst, knihy, drahé nádobí a příbory. V přítruhlících měly své místo modlitební knížky a růžence.

Ve skrýši pak granátový, stříbrný či zlatý šperk. Na spodních stranách vík bývaly připevňovány poutní obrázky a obrázky svatých, později i fotografie a pohlednice. Zapisovaly se zde osobní, rodinné i hospodářské poznámky. Tato sepjatost osobního majetku s rodinným životem se odrážela ve výzdobě truhly. To mělo splňovat jakousi ochrannou symboliku, nejčastěji v podobě stylizované květiny kombinované s křesťanskými symboly.

Truhla měla i své výhradní místo ve světnici, obvykle pod okny vedle lavice. Dále ji pak nacházíme v komoře a společně s věcmi odloženými po předešlých generacích také na půdách, ve špejcharech a jinde po hospodářství. Ve větších statcích tak nezřídka bylo deset i více truhel. Většina jich však, tak jako ostatní nábytek, když dosloužil, skončila rozštípáním a spálením.

Slovo skříň pochází z latinského scrinium, říkávalo se jí také zvaná almara, jarmara, halmara, harmara – to vše je odvozeno z německého slova almer. Skříň obvykle patřila k nejdražším a nejvýpravnějším kusům venkovského nábytku. Skříň (vedle truhly) se na venkově používala především k ukládání šatstva. To bylo ve skříních zavěšováno na kolíkové věšáky, nebo do otočných ramen. Ložní prádlo bylo i nadále, stejně jako v truhlách, ukládáno stočené do rolí. Drobnější předměty pak byly ukládány samostatně do zásuvky umístěné pod dveřmi. Nejrozšířenější výzdobou je malba, a to jak ornamentální, tak – opět jako na truhlách – různě symbolická.

Výzdoba plná symboliky

Motivy ve výzdobě lidového nábytku nejsou závislé na účelu, ke kterému byl ten který kus vyroben. Vycházejí hlavně z rodinné a církevní obřadnosti. Převažují symboly zastupující lásku, trvalost vztahu, věrnost, plodnost. Velmi časté ve výzdobě jsou také obrázky světců – pomocníků v nemoci a smrti a při ochraně domu a hospodářství. Zvláštní praktickou výzdobnou, ale i sociální funkci jakési domácí paměti, měly na nábytku psané letopočty a nápisy určené pro obdiv návštěvníka. Měly důvěrnější charakter. Zde se dovídáme jména a data narození dětí, jsou zde kupecké poznámky, dluhy, připouštění domácích zvířat apod. Nábytek tak zcela prozaicky plnil funkci osobního zápisníku, památníku, kroniky, nábožného ztišení, modlitby a lidové galerie.

Hlavní impuls k nákupu nového selského nábytku přinášela svatba. Nový nábytek obvykle nesl iniciály jmen novomanželů a letopočet svatby. Po svatbách, obvykle s novou výbavou nevěsty, se nábytek předchozí generace přesouval ze světnic do vejminků a komor a odtud na půdy a do špejcharů. Zde dále sloužil pro ukládání odloženého šatstva, nářadí, nádobí, zrnin apod. Bohatá venkovská stavení tak byla často přeplněna nábytkem, a to zejména truhlami po několika generacích. Bohužel značná část tohoto vyřazeného nábytku byla postupem času rozštípána a spálena, aby se uvolnil prostor pro modernu…

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.