Renesance

Už ve škole nám říkali, že renesance znamená znovuzrození antiky. Narodila se tedy v Itálii. Ve své podstatě umělecký sloh navázal na antickou kulturu. Duch antiky byl na apeninském poloostrově stále přítomný, jen potřeboval nový podnět.

Itálie té doby zažívala hospodářský a kulturní rozkvět. Ovládala obchod se zbožím z Orientu a úspěšně rozvíjela řemesla. Také myšlení ve společnosti doznalo značných změn. Lidé začali odmítat některá náboženská dogmata, stávali se sebevědomější a více orientovaní na světské radosti. Snaha vzkřísit styl starověkého Říma ve spojení s géniem italských umělců vedla k vrcholům renesance. Odehrávalo se „probuzení“, které bychom mohli nazvat duchovní revolucí. Změna byla patrná ve všech životních oblastech – v umění, literatuře, ve filosofii, v politice ale i v bydlení. Ve městech probíhala okázalá výstavba a vybavování paláců vládnoucích rodin.

Ve společenské elitě narůstala touha po nádheře. Lidé se začali stále více obklopovat přepychovými předměty. Milovali honosné odívání a šperky a svá sídla začali cílevědomě vybavovat reprezentačním nábytkem. Umění renesance bylo ale především aristokratické a kultura bydlení zůstávala záležitostí pouze společenských elit. Zatímco nábytek předcházejících vývojových etap byl konstruován tesařsky a hlavně účelově, stával se renesanční nábytek v panských sídlech uměleckým výtvorem. Byl vytvářen podle principů renesanční architektury a i když vycházel z gotiky, dostal v renesanci zcela nový výraz. Odstupňované profily říms, členění ploch na pravoúhlé výplně a pásy vytvořilo z truhel, kabinetů, skříní i kredenců důstojné předměty, které jako solitéry krášlily prostory renesančních paláců, zámků a vil.

Nové druhy nábytku

Vznikaly nové typy nábytku pro ukládání nádobí – kredence (bufety) a kabinety, které se postupně stávaly běžným vybavením renesančních sídel. Stolové kredence se stupňovitými policemi vytvářeli řemeslníci již v pozdní gotice. Na počátku renesance byly kredence čtyřhranné, ale i šestiúhelníkové. Stávaly se ozdobou jídelen se svojí prolamovanou základnou a bohatě zdobenými vyřezávanými balustrovanými sloupky, podpěrami, římsami i karyatidami.

Pro renesanci se stal typickým nábytkovým předmětem kabinet. Psací stoly – kabinety se začaly užívat již v raném období renesance. Byly to zpočátku kufrovité či truhlovité bedny, které byly ukládány na stolové podloží. V dvorských obydlích byly v oblibě i psací kabinetní skříně. Psací plocha byla výsuvná nebo sklopná a úložný prostor členily zásuvky, přihrádky a poličky, které sloužily k ukládání zejména psacích potřeb. Při výrobě kabinetů se používaly i složité plastické dekorace inspirované fasádami renesančních paláců.

Truhly plné… zlata?

Základním úložným nábytkem zůstaly truhly, které až do šestnáctého století sloužily v některých palácích často jako jediné schránky pro uložení oblečení a současně jako sedací nábytek. Mnohé truhly byly bohatě zdobeny řezbářsky provedenými ornamenty, reliéfy, figurálními kompozicemi, ale i malbou. Motivem se často stávalo antické bájesloví. Na víkách a čelech truhlic, bývaly vymalovány celé děje. I vnitřky truhel byly vyzdobeny. Zajištění proti vyloupení zabezpečovaly zámky – mistrovská díla renesančních řemeslníků – kovářů. Dírka pro klíč ztvárňovala často otevřená ústa nebo tlamu zvířete.

Renesanční móda ovšem předznamenala konec používání truhel pro ukládání šatstva. Truhlu začala postupně nahrazovat skříň. Skříň se v renesanci objevovala nejen v sakristiích, ale i v dvorských stavbách. Zpočátku nebyla příliš zdobená a nacházela se ve vedlejších prostorech a předpokojích. Postupně nahrazovala truhly a zaplňovala stavební výklenky. Byla vytvořena i skříň dvouposchoďová.

Dalším ze základních nábytkových předmětů byl stůl. V počátcích renesance se však jednalo o provizorně sestavený stůl z volně ložené stolní desky a tzv. šráků. Teprve v patnáctém století se začaly používat pevné stoly, které se staly vzácnými a honosnými předměty. Spodní části jídelních stolů byly opatřeny monumentální řezbou inspirovanou antickými vzory. Rozměrné stolní desky podpíraly umělecky ztvárněné podstavce. Na podpěrách se uplatňovaly stylizované vázy, ale také zvířata, andělé a postavy z bájesloví. Monumentální stoly vzniklé v Itálii se brzy staly oblíbenými kusy nábytku po celé Evropě. V renesanci mají počátek také stoly rozkládací a vysouvací.

Jak tehdy sedávali…

V prostorách renesančních paláců a patricijských domech měl stále větší důležitost i sedací nábytek. Sedací nábytek zatím nebyl čalouněný a na tvrdé sedáky se pokládaly volné polštáře. Snad nejrozšířenější a nejtypičtější renesanční křeslo bylo pojmenované po básníkovi Alighierim. Křeslo Dante spočívalo na dvou masivních zkřížených žebrech – nohách, spojených sedadlem a zádovým opěradlem. To bývalo z kůže nebo sametu. Židle i křesla bývaly také bohatě zdobené vyřezáváním, zejména v opěrné části a na sloupcích.

V neposlední řadě to byla renesanční lůžka, která se stala významným reprezentativním předmětem v sídlech feudálního panstva a zámožných měšťanů. Lůžko zastřešené sloupkovým baldachýnem se závěsy ze vzácných látek bylo mohutné a vévodilo celému prostoru místnosti. Tyto postele bývaly často umístěné na vyvýšeném podiu. A to i u postelí umístěných ve výklencích.

Zdobím, zdobíš, zdobíme…

Tvorba renesančních mistrů vycházela ze znalosti použitých materiálů a z poznání jejich vlastností. Kromě zdobení malbou a řezbou se v renesanci začala používat další technika – intarzie, která dosáhla vrcholu právě v renesanci. Jednalo se o vykládání dřevěných ploch různobarevnými dřevinami. Později se uplatnil způsob obarvování plátků dřeva namáčených v různých olejích i úprava žhavým pískem. Intarzie se stala oblíbenou dekorací nábytku po celé Evropě a italští intarzisté nacházeli uplatnění na všech evropských dvorech, kam se renesance velice záhy dostává.

Další oblíbenou výzdobou byla plastická dekorace nazývaná gresso. Hmota ze sádry, mramorové moučky, klihu a škrobů byla nanesena na povrch nábytku, kde byla po zatvrdnutí vybrušována, zlacena, nebo dotvořena polychromií.

Mezi dalšími technikami se uplatňuje i tzv. „benátská mozaika“. Ta pracuje s perletí. Benátská mozaika je ještě doplňována intarzií ušlechtilými kovy. Ze všech těchto technik se velmi rychle stává velké umění, kdy návrhy intarzií vytvářejí mimo jiné malíři věhlasných jmen – např. Sandro Botticelli a Michelangelo Buonarroti.

Itálie dala vznik renesanci a tento sloh se na jejím území mistrně rozvinul. Netrvalo dlouho a mohutný proud živoucího slohu nesoucí stopy italského vlivu byl v celé Evropě přijímán a místně přetvářen. Renesance se tak stala slohem celé Evropy a pronikla do všech koutů starého kontinentu.

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.