Století vlády Ludvíka XIV. bylo ve Francii dobou mistrovských děl všech druhů a také vrcholem nábytkářského umění. Celá tato doba jakoby představovala jedno rozsáhlé umělecké dílo, rozvržené kolem jediného centra – kolem panovníka, který, jak sám věřil, zastupoval Boha na zemi. Francouzské baroko je pevně spojeno s panováním krále Ludvíka XIV. a je charakterizováno především přepychem, okázalostí a panovníkovou mocí.

Díky Vestfálskému a Pyrenejskému míru se Francie 17. století stala evropskou velmocí. Jednou z největších. Ludvík XIV. vládne zemi celých sedmdesát dva let a záhy nabývá přesvědčení o své všemohoucnosti. Proto nepřekvapí, že architektura a také nábytkářské umění byly zcela ve službách tohoto absolutistického panovníka.  

Francouzské baroko, to je v nadsázce odraz „Krále slunce“. Ludvík měl rád kolem sebe přepych a vzdělance, k jeho zálibám patřily také dobyvačné války, hony a tanec, kterým věnoval spoustu času a peněz. Na jednu stranu podporoval obchod a průmysl a zvýšil tak i státní příjmy, a to hlavně pomocí ministra financí Jeana Babtista Colberta, avšak na druhou stranu svými válečnými taženími a drahou zábavou přivedl zemi do obrovských dluhů. Okázalost, honosnost a přepych měly vyjadřovat panovníkovu moc.

Malý lovecký zámek nedaleko Paříže nechal Král slunce rozšířit o nekonečné budovy, do kterých se z Paříže přestěhoval celý panovníkův dvůr. Pro členy této bezpočetné a uzavřené společnosti platil řád dvorského ceremoniálu. Ve versailleském zámku, který byl magnetem pro francouzskou šlechtu, vytvořil Ludvík XIV. jakési noblesní a přitom nucené vězení francouzských šlechticů. Kdo chtěl být v centru dění, musel ze svého panství přesídlit a žít u panovníkova dvora. Dvořané se chovali a oblékali zcela jinak než ostatní obyvatelé země. Zámecké prostory zářily honosným vybavením a k versailleskému zámku vzhlížela celá Evropa, francouzština se stala řečí urozených kruhů.

Dvorský nábytek

Již zmíněný ministr financí J. B. Colbert zřídil v sedmdesátých letech 17. století manufakturu specializovanou na výrobu dvorského nábytku. Působili zde velcí mistři nábytkářského umění, mistři barokních intarzií (vykládání dřevěných ploch různobarevnými dřevinami), řezbáři a kovolitci, podporovaní na tehdejší dobu nevídanými finančními prostředky. Ve velké míře se rozšířilo dýhování a dovoz cizokrajných dřevin. Byl to počátek výroby výhradně dvorského nábytku.

Dvorský nábytek byl svou uměleckou zdobností, okázalostí a bohatostí zcela odlišný od předmětů používaných v domácnostech tzv. třetího stavu (buržoazie). Mobiliář, který vycházel z královských dílen Ludvíka XIV., měl jediný základní účel – reprezentaci. Byl to nábytek, který měl oslňovat. A dařilo se mu to.

Královské manufaktury vybavovaly nejen francouzský panovnický dvůr, ale dodávaly své skvostné předměty také předním dvorům Evropy. Tvorba dvorského nábytku byla tehdy považována za velmi vážený obor. Stalo se tak především zrovnoprávněním truhlářských mistrů s ostatními umělci. Ebenisté, jak byli oficiálně tvůrci nábytku nazýváni, směli na svých dílech realizovat nejen náročné úpravy povrchů nábytku, ale i navrhovat a realizovat všechny druhy sochařských prací.

Mistři židličkáři – tvůrci dvorského sedacího nábytku

Vedle mistrů ebenistů pracovali na výrobě dvorského nábytku specializovaní řemeslníci vyrábějící sedací nábytek – židličkáři, nazývaní chaires. Stejně jako ostatní mobiliář byly židle a křesla vytvářeny tak, aby navozovaly majestátnost a vznešenost. Přepychový sedací nábytek byl čalouněn a potahován složitě vyráběnými potahovými látkami, tkanými v královské textilní manufaktuře.

Vyšívané hedvábí, benátský brokát a samet dotvářely honosný vzhled sedacího nábytku, který byl sestavován do salónních souprav. Soupravy sestávaly z pohovky, židlí, křesel i taburetu. Ty poslední bývaly zpravidla – spolu s ceremoniálními skládacími sedačkami – stavěny ve větším množství podél stěn. Tvary a rozměry sedadel předurčovaly použití jednotlivým osobám podle přísně dodržovaných pravidel. Výška opěradel charakterizovala důstojnost osoby, která při dvorských ceremoniálech mohla usednut jen na vyhrazené místo a na určený typ sedadla. Čím vyšší bylo zádové opěradlo, tím bylo sedadlo pokládáno za vznešenější. 

Novinkou oproti sedacímu nábytku z předcházející renesance bylo čalounění. Nahradilo volné polštáře, které byly pokládány ještě po celé období renesance na tvrdé plochy sedadel. Přepychový sedací nábytek byl potahován sametovými látkami, benátskými brokáty, hedvábím i náročnými výšivkami.       

V období druhé poloviny 17. století se začaly plochy zádových opěradel a sedáků vyplétat ratanem. Materiál nazývaný španělský rákos byl do Evropy dovážen holandskými a anglickými obchodními společnostmi.

Dvorský mobiliář byl rozmnožen novým pojetím stolového nábytku. Především psací stůl nabyl na důležitosti, která se odrazila i v jeho vzhledu. V období Ludvíka XIV. byla vytvořena řada konzolových stolů, které byly opatřeny jen předními nohami a které se opíraly o stěnu.         

Když celý dvůr vstává…                                                                                                                                     

Také lůžko v barokních palácích se stalo objektem zcela nového významu. Každý den se v panovníkově ložnici odehrávaly obřady vstávání a uléhání. Ležení bylo považováno za vznešenou polohu. Důkazem vznešenosti bylo již vlastní situování královské ložnice ve Versailleském zámku. Král slunce uléhal na loži, kterému byla podřízena celá koncepce výstavby areálů, včetně rozsáhlých budov a parků. Ložnice byla situována v základní ose celého komplexu, se všemi zahradami a přilehlými křídly zámku. Postel ve svém vývoji nabývala v panských sídlech v období baroka stále větší důležitost. V barokních zámeckých interiérech byla lůžka situována na čestném místě. V ložnicích býval mimo postele umisťován nábytek, který sloužil k servírování pokrmů, nezbytný byl úložný prostor pro ukládání nočníků.

Hlavní zásadou tvorby barokního interiéru stylu Ludvíka XIV. se stala ještě přísnější svázanost nábytkových předmětů s prostorem. Každý nábytkový předmět měl své přesně určené místo a vytvářel tak architektonickou vyváženost celého prostoru.

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.

Máte málo úložného prostoru ? V tom případě Vás jistě potěší krásná masivní komoda nebo skříňka z naší nabídky ! Pokud máte zájem o jiné barevné provedení, rádi Vám vyrobíme nábytek podle Vašeho přání ! Můžeme Vám nabídnout varianty s dvířky i zásuvkami , různé povrchové úpravy od ruční malby až po zajímavé a trendy barevné odstíny , samozřejmostí je ruční patina či povrchová úprava voskováním či lakováním.

Lidový, selský nábytek

Systematická tvorba lidového nábytku v českých zemích se rozvíjí od až od 2. poloviny 18. století, tedy relativně pozdě. Přesto má svůj základ ve středověku a později v renesanci, nejde tedy rozhodně o žádnou novinku. Technologie výroby, řemeslné zkušenosti a patřičné nářadí – to vše bylo přejato ze staré dobré venkovské tesařiny. Samozřejmě, že později byl další rozvoj nábytkářského řemesla již zcela v rukou mistrů truhlářských. Došlo tak k osamostatnění obou řemesel. A tesařina byla i nadále hojně užívána, např. při výrobě tradičních suchých spojů ve dřevě apod.

Společenské klima habsburské monarchie, podpora řemesel a vzájemné ovlivňování české a německé kultury – to vše vytvořilo podmínky pro vznik rozmanité a bohaté krajové kultury. Sousedské soužití kultur udržovalo truhlářství stejně jako i ostatní řemesla na evropské úrovni.

K tomu všemu ještě přispělo zlepšení hospodářských a sociálních podmínek venkova – zrušení nevolnictví a další známé osvícenecké reformy Marie Terezie a Josefa II. To vše dohromady pak v průběhu 1. poloviny 19. století umožnilo vytvořit nezaměnitelné typy krajové nábytkové výzdoby a vlastně veškeré tvorby tzv. lidového umění (včetně odívání – lidových krojů a architektury).

Se zlepšenými sociálními poměry tedy dochází k důležitým změnám tradičního, často ještě středověkého bydlení a to samozřejmě nejprve v úrodných nížinách. Až o něco později, ovšem jen v řádech několika málo roků, v chudých horských krajích Čech, Moravy a Slezska.

Změny, kam se podíváte…

Snad nejdůležitější vliv v tvorbě lidového nábytku měla změna v topení a vaření ve venkovských domech. Ta se významně odrazila ve skladbě, rozmístění a vzhledu lidového nábytku. Právě v této době přecházel venkovský interiér od zakouřených a špinavých „dýmných jizeb“ s udusanými hliněnými podlahami k čistým, světlým světnicím s podlahami prkennými. K těmto proměnám také přispěla již zmíněná tereziánská legislativa. Vyhlášení tzv. „Ohňového zákona“ vedlo mimo jiné i k méně častým požárům vzniklých od volného plamene a dřevěných kouřovodů. A právě nařízení stavby zděných komínů směřuje nejen k větší požární bezpečnosti, ale i k proměnám ve venkovském interiéru.

Dochází ke změnám ve vaření, topení, svícení, osobní hygieně, prakticky tedy ve všech funkcích souvisejících s bydlením.
V jizbách zanikají otevřená ohniště a jejich topeniště se přemísťuje do samostatně místnosti ve stavení, do tzv. černé kuchyně s typickým mohutným zděným komínem. Ale i ty časem ustupují modernizaci a pohodlnějšímu bydlení a jsou nahrazovány sporáky kombinovanými s kachlovou kobkou obepnutou lavicí.

V dalších pokojích se pak objevují samostatná kachlová nebo litinová kamna. Světnice se stále více stává reprezentativní místností. Je vybavována malovaným nábytkem, v policích se vystavuje na odiv fajánsové, kameninové a porcelánové nádobí a na vystlaných postelích různé tkaniny ozdobené ženskou ruční prací. Takové parádní světnice se pak z důvodu zachování čistoty a pořádku prakticky neobývaly.

Sedíme, ležíme, kolébáme…

Mění se také zvyklosti a dispozice ohledně sezení a spaní. Původní lavice umístěné podél stěn a sloužící jako místo ke spaní, ustupují do rohu za stůl a vznikají nové umístěné podél pecí. Lavice se mění i podobou. Vzniká odklápěcí boční a čelní stěna pod sedákem, která slouží po rozložení ke spaní a ukládání lůžkovin.

Ve světnici se také zabydluje jednoduchá postel, ale u bohatších pak i postel s nebesy. Ta je později nahrazena postelí s nástavci, tedy čely. Ty jsou ozdobně vyřezávané a bohatě malované. Takový typ postele je na venkově užíván až do poloviny 20. století. Je zajímavé uvědomit si, že délka těchto postelí byla od 150 cm do 174 cm, což je nám dnes téměř nepochopitelné. Krátká délka souvisela s nižším vzrůstem populace, ale hlavně s obecně rozšířenou pověrou, že natažený člověk je vlastně jako mrtvý. Proto se tehdy spávalo v polosedě nebo ve skrčené poloze na boku. Šíře lůžka se pohybovala od jednoho do dvou loktů (60–120 cm). Na širších postelích často spali rodiče i s malými dětmi.

Víte, že…

Z pozůstalostních řízení je známo, že měkké malované postele byly oceňovány na půl zlatého, dubové intarzované na 2 zlaté. Pro srovnání, cena krávy se pohybovala kolem 10 zlatých a pěkně vykrmená husa byla na trhu v 1. polovině 19. století za 30 krejcarů (60 krejcarů = 1 zlatý).

V lidovém interiéru vedle postele mívala své samozřejmé místo také kolébka. Ta byla součástí výbavy nevěsty nebo darem otce, který ji většinou sám vyráběl v průběhu očekávání prvního potomka. Byly bohatě vyřezávány a vymalovány, především prvky ochranné křesťanské symboliky (andělíčci a svatí).

Kolem poloviny 19. století mění také stůl své tradiční místo v rohu světnice (diagonálně k peci) a přechází spolu se selskými židlemi a s tzv. svatým koutem na místo mezi okny při čelní stěně domu. Nakonec se však ustaluje ve středu místnosti. Ale to jen u bohatších sedláků, protože židle bývaly značně drahé. Zpočátku byly pořizovány jen ve dvou exemplářích, jedna výhradně pro hospodáře a druhá pro vzácnou návštěvu. Ostatní členové rodiny a čeládka směli jen na lavice.

Truhly a jejich tajemství

Dalším důležitým kusem nábytku byla truhla. Uvnitř truhly vlevo pod víkem býval umístěn tzv. přítruhlík (jakási přihrádka) s vlastním víkem, tedy prostor, do kterého se ukládaly drobnější osobní věci. Pod přítruhlíkem bývá u některých truhel umístěna skrýš, tajný prostor přístupný obvykle po odsunutí dna nebo stěny přítruhlíku.

Víte, že…

Truhly a truhličky se běžně vyráběly ve třech rozměrech. Z pozůstalostních písemností se dozvídáme, že malovaná loketní truhla ze začátku 19. století stála kolem jednoho zlatého, dubová intarzovaná dvojnásobek, tj. ekvivalent ceny telete. Cena pěkného zajíce na trhu 1. poloviny 19. století byla cca 30 krejcarů. (60 krejcarů = 1 zlatý)

Truhly a truhličky tvořily osobní majetek jedince – u mnohých často jediný kus nábytku. Truhly byly pořizovány děvčatům, chlapcům, brancům a novomanželům na jarmarcích, nebo přímo na zakázku u truhláře. Do truhel se ukládaly lepší sváteční šaty, kroje, ložní prádlo, výbavy nevěst, knihy, drahé nádobí a příbory. V přítruhlících měly své místo modlitební knížky a růžence.

Ve skrýši pak granátový, stříbrný či zlatý šperk. Na spodních stranách vík bývaly připevňovány poutní obrázky a obrázky svatých, později i fotografie a pohlednice. Zapisovaly se zde osobní, rodinné i hospodářské poznámky. Tato sepjatost osobního majetku s rodinným životem se odrážela ve výzdobě truhly. To mělo splňovat jakousi ochrannou symboliku, nejčastěji v podobě stylizované květiny kombinované s křesťanskými symboly.

Truhla měla i své výhradní místo ve světnici, obvykle pod okny vedle lavice. Dále ji pak nacházíme v komoře a společně s věcmi odloženými po předešlých generacích také na půdách, ve špejcharech a jinde po hospodářství. Ve větších statcích tak nezřídka bylo deset i více truhel. Většina jich však, tak jako ostatní nábytek, když dosloužil, skončila rozštípáním a spálením.

Slovo skříň pochází z latinského scrinium, říkávalo se jí také zvaná almara, jarmara, halmara, harmara – to vše je odvozeno z německého slova almer. Skříň obvykle patřila k nejdražším a nejvýpravnějším kusům venkovského nábytku. Skříň (vedle truhly) se na venkově používala především k ukládání šatstva. To bylo ve skříních zavěšováno na kolíkové věšáky, nebo do otočných ramen. Ložní prádlo bylo i nadále, stejně jako v truhlách, ukládáno stočené do rolí. Drobnější předměty pak byly ukládány samostatně do zásuvky umístěné pod dveřmi. Nejrozšířenější výzdobou je malba, a to jak ornamentální, tak – opět jako na truhlách – různě symbolická.

Výzdoba plná symboliky

Motivy ve výzdobě lidového nábytku nejsou závislé na účelu, ke kterému byl ten který kus vyroben. Vycházejí hlavně z rodinné a církevní obřadnosti. Převažují symboly zastupující lásku, trvalost vztahu, věrnost, plodnost. Velmi časté ve výzdobě jsou také obrázky světců – pomocníků v nemoci a smrti a při ochraně domu a hospodářství. Zvláštní praktickou výzdobnou, ale i sociální funkci jakési domácí paměti, měly na nábytku psané letopočty a nápisy určené pro obdiv návštěvníka. Měly důvěrnější charakter. Zde se dovídáme jména a data narození dětí, jsou zde kupecké poznámky, dluhy, připouštění domácích zvířat apod. Nábytek tak zcela prozaicky plnil funkci osobního zápisníku, památníku, kroniky, nábožného ztišení, modlitby a lidové galerie.

Hlavní impuls k nákupu nového selského nábytku přinášela svatba. Nový nábytek obvykle nesl iniciály jmen novomanželů a letopočet svatby. Po svatbách, obvykle s novou výbavou nevěsty, se nábytek předchozí generace přesouval ze světnic do vejminků a komor a odtud na půdy a do špejcharů. Zde dále sloužil pro ukládání odloženého šatstva, nářadí, nádobí, zrnin apod. Bohatá venkovská stavení tak byla často přeplněna nábytkem, a to zejména truhlami po několika generacích. Bohužel značná část tohoto vyřazeného nábytku byla postupem času rozštípána a spálena, aby se uvolnil prostor pro modernu…

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.