Barokní architektura oslňovala majestátnou a okázalou výstavbou chrámů a klášterů. Stejně tak honosnou stavbou sídel katolické šlechty, která zbohatla při konfiskacích majetku protestantů. V době baroka dochází k velké společenské proměně, kdy bohatnoucí česká i cizí šlechta měla potřebu velkolepé prezentace. Baroko v architektuře i ve vybavení vyznávalo monumentálnost.
Vývoj barokního slohu začal v Itálii, masivního rozkvětu dosáhl po skončení třicetileté války. Od počátku byl velmi podporován církví. Vatikán měl velký zájem o nový styl, který v sakrální architektuře monumentálně až pompézně ukazoval moc i bohatství katolické církve. Kromě církve také šlechta i měšťanské vrstvy pociťovaly výraznou potřebu reprezentace. Nový sloh podporovaly bohaté vrstvy, které si mohly dovolit stavět chrámy a paláce v novém architektonickém slohu a zařizovat je novým mobiliářem. Byly to katolická církev, šlechta, někde i bohaté měšťanstvo. Měšťanský stav se v rámci svých možností přizpůsoboval životnímu stylu šlechty. V bohatých obchodních a hanzovních městech, v Amsterodamu, Hamburgu, Kolíně, Frankfurtu či Basileji vznikal drahocenný nábytek, objednávaný právě měšťanstvem.
Jak vypadal barokní interiér?
Podlahy byly v zámcích mnohdy mramorové, ornamentálně sesazované, ale také parketové, bohatě vykládané, intarzované. V méně reprezentativních prostorách se na zem pokládaly barevné glazované dlaždice.
Stěny se obkládaly dřevem nebo byly pokryty koženými zlacenými tapetami a freskovou malbou. Ve slavnostních prostorách se používaly čalouny či tkané nástěnné koberce s obrazovými náměty – tapiserie. Ty se většinou vyráběly ve vlámských nebo francouzských dílnách podle návrhů nejvýznamnějších malířů této doby. A právě také podle nejznámější pařížské manufaktury pochází jejich další název – gobelíny.
Stropy byly pokrývány plastickou štukovou výzdobou, někdy i částečně zlacenou. Nástropní plochy se štukovým orámováním, tzv. zrcadla, byla doplněna freskovou malbou, často i s perspektivní kompozicí, která opticky zvyšuje či rozšiřuje prostor. Je to v podstatě optický klam, kdy divák má reálný pocit, že ten určitý výjev či scéna pokračuje daleko za vymezený prostor.
K vytápění místností kromě otevřených krbů sloužila také věžová kachlová kamna, zhotovená z glazovaných fajánsových kachlů. Do těch se ale na rozdíl od krbů přikládá z chodby, aby nebylo panstvo rušeno.
Skříně, komody, křesla a ti další…
Nejdůležitějším kusem nábytku v místnosti byla reprezentační skříň. Dosahovala často obřích rozměrů (až 3 metry výšky).
Byla jednodílná s dvoukřídlými dveřmi. V podstavě, korpusu a římse byla vertikálně dělena na dvě symetrické poloviny.
Její přední část byla zdobena sloupy či pilastry, korunní římsa byla
velmi široká a bohatě profilovaná. Nohy byly převážně soustružené do
kulovité formy, často stlačené až do polštářovitého tvaru.
Komoda byla odvozena z truhly, měla dvě až tři zásuvky a žádná dvířka a byla opět velmi bohatě intarzována. Postupně se nohy a přední část zaobleného korpusu spojují v jeden celek a stává se z ní tak skvost celého interiéru.
Typickým představitelem sedacího nábytku je křeslo s velkým tuhým zadním opěradlem, jehož rozměry dovolovaly podstatně pohodlnější sezení než renesanční židle. Sedák a opěradlo byly již čalouněné, u dražších kusů byl potah gobelínový či vyšívaný. Vzor potahované látky byl často květinový s arabeskami a vždy musel ladit s formátem sedáku a opěradla. Oblíbené bylo lemování potahu střapci.
Pro ležení se stále používaly baldachýnové postele se složitě skládanými damaškovými a brokátovými drapériemi. Zde se oproti renesanci tolik změn neudálo, snad až na ještě okázalejší výzdobu a zaoblování linií. Ale to platilo obecně pro každý kus barokního nábytku. Samozřejmě tedy i u dalšího důležitého prvku interiéru, u stolu. Mimo jídelny se stoly již neumisťovaly do středu obytných místností, ale ke stěnám jako ty konzolové.
Konstrukce barokního nábytku
Technický důmysl a um uměleckých truhlářů při tvorbě interiérů a nábytku už v této době neznal hranic. Vznikala nádherná reprezentativní díla ze vzácných dřev, vykládaná želvovinou, perletí, slonovinou a kovy. Poprvé se objevují nábytkové kusy s povrchovou úpravou laky, používané podle čínských a japonských vzorů. Všechny dodnes užívané truhlářské techniky (kromě překližek nebo dřevovláknitých desek) byly již známé a perfektně ovládané. Vlastní technické konstrukce včetně spojů bylo běžné skrývat řezbou, dýhováním nebo intarziemi.
Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:
Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000
Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011
Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha
Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008
Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.