Století vlády Ludvíka XIV. bylo ve Francii dobou mistrovských děl všech druhů a také vrcholem nábytkářského umění. Celá tato doba jakoby představovala jedno rozsáhlé umělecké dílo, rozvržené kolem jediného centra – kolem panovníka, který, jak sám věřil, zastupoval Boha na zemi. Francouzské baroko je pevně spojeno s panováním krále Ludvíka XIV. a je charakterizováno především přepychem, okázalostí a panovníkovou mocí.
Díky Vestfálskému a Pyrenejskému míru se Francie 17. století stala evropskou velmocí. Jednou z největších. Ludvík XIV. vládne zemi celých sedmdesát dva let a záhy nabývá přesvědčení o své všemohoucnosti. Proto nepřekvapí, že architektura a také nábytkářské umění byly zcela ve službách tohoto absolutistického panovníka.
Francouzské baroko, to je v nadsázce odraz „Krále slunce“. Ludvík měl rád kolem sebe přepych a vzdělance, k jeho zálibám patřily také dobyvačné války, hony a tanec, kterým věnoval spoustu času a peněz. Na jednu stranu podporoval obchod a průmysl a zvýšil tak i státní příjmy, a to hlavně pomocí ministra financí Jeana Babtista Colberta, avšak na druhou stranu svými válečnými taženími a drahou zábavou přivedl zemi do obrovských dluhů. Okázalost, honosnost a přepych měly vyjadřovat panovníkovu moc.
Malý lovecký zámek nedaleko Paříže nechal Král slunce rozšířit o nekonečné budovy, do kterých se z Paříže přestěhoval celý panovníkův dvůr. Pro členy této bezpočetné a uzavřené společnosti platil řád dvorského ceremoniálu. Ve versailleském zámku, který byl magnetem pro francouzskou šlechtu, vytvořil Ludvík XIV. jakési noblesní a přitom nucené vězení francouzských šlechticů. Kdo chtěl být v centru dění, musel ze svého panství přesídlit a žít u panovníkova dvora. Dvořané se chovali a oblékali zcela jinak než ostatní obyvatelé země. Zámecké prostory zářily honosným vybavením a k versailleskému zámku vzhlížela celá Evropa, francouzština se stala řečí urozených kruhů.
Dvorský nábytek
Již zmíněný ministr financí J. B. Colbert zřídil v sedmdesátých letech 17. století manufakturu specializovanou na výrobu dvorského nábytku. Působili zde velcí mistři nábytkářského umění, mistři barokních intarzií (vykládání dřevěných ploch různobarevnými dřevinami), řezbáři a kovolitci, podporovaní na tehdejší dobu nevídanými finančními prostředky. Ve velké míře se rozšířilo dýhování a dovoz cizokrajných dřevin. Byl to počátek výroby výhradně dvorského nábytku.
Dvorský nábytek byl svou uměleckou zdobností, okázalostí a bohatostí zcela odlišný od předmětů používaných v domácnostech tzv. třetího stavu (buržoazie). Mobiliář, který vycházel z královských dílen Ludvíka XIV., měl jediný základní účel – reprezentaci. Byl to nábytek, který měl oslňovat. A dařilo se mu to.
Královské manufaktury vybavovaly nejen francouzský panovnický dvůr, ale dodávaly své skvostné předměty také předním dvorům Evropy. Tvorba dvorského nábytku byla tehdy považována za velmi vážený obor. Stalo se tak především zrovnoprávněním truhlářských mistrů s ostatními umělci. Ebenisté, jak byli oficiálně tvůrci nábytku nazýváni, směli na svých dílech realizovat nejen náročné úpravy povrchů nábytku, ale i navrhovat a realizovat všechny druhy sochařských prací.
Mistři židličkáři – tvůrci dvorského sedacího nábytku
Vedle mistrů ebenistů pracovali na výrobě dvorského nábytku specializovaní řemeslníci vyrábějící sedací nábytek – židličkáři, nazývaní chaires. Stejně jako ostatní mobiliář byly židle a křesla vytvářeny tak, aby navozovaly majestátnost a vznešenost. Přepychový sedací nábytek byl čalouněn a potahován složitě vyráběnými potahovými látkami, tkanými v královské textilní manufaktuře.
Vyšívané hedvábí, benátský brokát a samet dotvářely honosný vzhled sedacího nábytku, který byl sestavován do salónních souprav. Soupravy sestávaly z pohovky, židlí, křesel i taburetu. Ty poslední bývaly zpravidla – spolu s ceremoniálními skládacími sedačkami – stavěny ve větším množství podél stěn. Tvary a rozměry sedadel předurčovaly použití jednotlivým osobám podle přísně dodržovaných pravidel. Výška opěradel charakterizovala důstojnost osoby, která při dvorských ceremoniálech mohla usednut jen na vyhrazené místo a na určený typ sedadla. Čím vyšší bylo zádové opěradlo, tím bylo sedadlo pokládáno za vznešenější.
Novinkou oproti sedacímu nábytku z předcházející renesance bylo čalounění. Nahradilo volné polštáře, které byly pokládány ještě po celé období renesance na tvrdé plochy sedadel. Přepychový sedací nábytek byl potahován sametovými látkami, benátskými brokáty, hedvábím i náročnými výšivkami.
V období druhé poloviny 17. století se začaly plochy zádových opěradel a sedáků vyplétat ratanem. Materiál nazývaný španělský rákos byl do Evropy dovážen holandskými a anglickými obchodními společnostmi.
Dvorský mobiliář byl rozmnožen novým pojetím stolového nábytku. Především psací stůl nabyl na důležitosti, která se odrazila i v jeho vzhledu. V období Ludvíka XIV. byla vytvořena řada konzolových stolů, které byly opatřeny jen předními nohami a které se opíraly o stěnu.
Když celý dvůr vstává…
Také lůžko v barokních palácích se stalo objektem zcela nového významu. Každý den se v panovníkově ložnici odehrávaly obřady vstávání a uléhání. Ležení bylo považováno za vznešenou polohu. Důkazem vznešenosti bylo již vlastní situování královské ložnice ve Versailleském zámku. Král slunce uléhal na loži, kterému byla podřízena celá koncepce výstavby areálů, včetně rozsáhlých budov a parků. Ložnice byla situována v základní ose celého komplexu, se všemi zahradami a přilehlými křídly zámku. Postel ve svém vývoji nabývala v panských sídlech v období baroka stále větší důležitost. V barokních zámeckých interiérech byla lůžka situována na čestném místě. V ložnicích býval mimo postele umisťován nábytek, který sloužil k servírování pokrmů, nezbytný byl úložný prostor pro ukládání nočníků.
Hlavní zásadou tvorby barokního interiéru stylu Ludvíka XIV. se stala ještě přísnější svázanost nábytkových předmětů s prostorem. Každý nábytkový předmět měl své přesně určené místo a vytvářel tak architektonickou vyváženost celého prostoru.
Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:
Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000
Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011
Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha
Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008
Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.