Klasicismus

Historický sloh klasicismus (2. pol. 17. stol.–18. stol.) a následující empír (asi 1800–1830) jakoby vyjadřovaly krizi feudálního řádu. Svými charakteristickými rysy dokládají velké společenské změny, ke kterým v Evropě došlo – v osídlení, ve výrobě, v náboženské toleranci, ale především v myšlení. Ke slovu se dostávají vědci a humanisté – je tedy obrovskou reakcí na umění předcházejícího baroka, na jeho dogmatičnost, mysticismus i dualismus těla a duše. Proti tomu staví střídmost, rozum, pravdu, rozvahu, vyrovnanost. Umělecké dokonalosti mělo být dosaženo přesným dodržováním estetických pravidel a předpisů.

Klasicismus v každém oboru umění vyžadoval harmonickou souměrnost, logickou jasnost, přesnost vyjadřování a dodržování stylu. Tento svůj tvarový a myšlenkový řád staví téměř výhradně na antice. V ní vidí vzor umělecké krásy, dokonalosti a tvůrčí kázně. Nový směr se totiž stává i nástrojem politiky: Velká francouzská revoluce (1789) v něm viděla vyjádření mravních ideálů antiky, doba napoleonská (empír) myšlenky římských císařů. No a ideály Velké francouzské revoluce a tím pádem i klasicismu velmi rychle zaplavují záhy celou Evropu. Spolu s Napoleonem…

Po rozvernosti rokoka se stal klasicismus očistným procesem. Touha po jednoduchosti vycházela z obdivu ke klasickým, čistým tvarům, k přirozenému vkusu, který byl oživen právě antikou. Jedním z mnoha silných impulsů byl i pokus o návrat k prostému životu a k přírodě. Hlásaný filosofy, v jejichž čele stál Jean Jacques Rousseau, našel své obdivovatele i u poživačného královského dvora, který si ale nové myšlenky vysvětlil po svém, jako velmi rozmarnou a nákladnou „hru na přirozenost“.

Klasicismus a změny nábytkových předmětů

Při tvorbě nábytku všechny nové impulsy navodily jeho zásadní proměnu. Tvary a dekorace nábytkových předmětů byly ušlechtile zjednodušovány. Byly zjemněny proporce nábytku a složité formy byly vystřídány jednoznačnými liniemi kubických tvarů.

Rokokové propojování a splynutí nábytku se stěnou bylo vystřídáno jednotným opakováním dekorativních motivů. Rokokové tvarosloví, které bylo postavené na kontrastu, nahradila střízlivá, přísně dodržovaná symetrie. Místo rozevlátých rokokových křivek nábytek zdobily prosté řadové a pásové motivy – vejcovce, perlovce, klasické akantové úponky – dekorace drobných měřítek. Vedle těchto dekorativních prvků odvozených z řeckého umění to byly i motivy „římské“– girlandy z listí, květy, listy olivovníku i akantu, beraní hlavy, delfíni a orli.

Prostý život venkovanů, kterému se pod vlivem filosofů zhýčkané panstvo obdivovalo, připomínaly motivy z venkovského života. A tak se na přepychových předmětech vyskytovaly srpy, hrábě, proutěné košíky. Novinkou nábytkářů se stalo vykládání ploch porcelánovými destičkami s květinovými motivy.

Aby byl nábytek v souladu s obložením stěn, byl často i natírán, především v tónech slonoviny a ve světle modrých a světle šedých barvách. Byl to nábytek jemný, ladných odstínů a svým vypracováním velmi náročný. Zlatě vyvedené linky nebo linky modré zdůrazňovaly symetrickou kompozici. Rafinovaná jednoduchost a prostota byla ve skutečnosti výsledkem pečlivě promyšlené a draze zaplacené práce předních architektů a uměleckých řemeslníků.

Sedací a stolový nábytek

Sedací nábytek už v době rokoka zareagoval na velikou změnu související se životním stylem bohatých. A to na módu v odívání. Sedací nábytek byl navrhován jako předmět úzce spojený s uživatelem a musel v každém ohledu respektovat oděv nositele. Nošení krinolín si vynutilo odlišné tvarování sedáku, jeho rozšíření především tam, kde byly uplatněny područky. Tvarové zjednodušení bylo patrné na nohách sedacího nábytku. Bylo upuštěno od rokokového prohnutí do tvaru „kozí nožky“ a nohy sedadel byly zúženy tak, že působí dojmem, jakoby se sotva dotýkaly země.

Stolový nábytek zastupoval především jídelní stůl, vybavený často i dvěma deskami nad sebou. Psací stoly byly rozšířeny o několik nových typů. Z nich byly nejzajímavější psací stoly s pohyblivou deskou. Uplatnil se i dámský psací stolek a mezi novinky se zařadila tzv. athénská trojnožka. Byl to stolek „umývací“ s porcelánovou mísou pro umytí.

Obliba a vliv orientu

Současně s vlivy antické kultury mohutně vzrostla i obliba výtvarných představ o Dálném východě. Stále více narůstaly sympatie s orientálními kulturami započaté v době rokoka. Ve výtvarném umění se častěji objevovala témata s motivy zemských světadílů a v literatuře nacházely oblibu obdobné eposy jako „Gulliverovy cesty“ Jonathana Swifta (vydané roku 1726).

Tak i v tvorbě interiérů a jednotlivých kusů nábytku byly používány motivy Dálného východu. Již v období rokoka byly do Evropy dováženy čínské nábytkové předměty, které se staly přepychovými kuriozitami při vybavování šlechtických sídel. Také klasicismus převzal malebné čínské motivy. Zdobily psací stoly, hrací a toaletní stolky, typické klasicistní polovysoké skříně, ale i hodiny. Na plochách nábytku se objevovaly vymýšlené motivy ze života Číňanů, působící velmi bizarně. Krotitelé hadů, pištci a lovci se sokoly se prolínali s vyobrazením papoušků.

A jak to bylo v Čechách?

Do Čech nový sloh pronikal velmi pozvolna, protože tradice baroka v českých zemích hluboce zakořeněná a zvláště na venkově byla velmi silná. V Čechách je tato doba nazývána dobou Národního obrození a nese sebou také velmi významné společensko-politické změny. První stavbou vybavenou nábytkovými předměty v duchu klasicismu bylo zámecké divadlo v Teplicích. Johann August Giesel (1751–1822), saský architekt a dekoratér, zde navrhl divadelní prostor a to včetně jeho zařízení.

Výrazně pokročilejší se stala klasicistní stavba Stavovského divadla (1783), ve kterém z nábytkových předmětů vynikal sedací nábytek. Podstatný rys ornamentiky i zde spočíval v návratu k symetrii, v užívání jednoduchého abstraktního ornamentu a především v kompozici založené výhradně na přímkách.

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.