Kdo? Milan Matějka, majitel společnosti Interdekor, která provozuje hodně originální koncept s názvem Svět pokladů. Proč? To nám vystudovaný stavební inženýr z ČVUT Praha, kterého to od mládí táhlo ke starožitnému uměleckému nábytku, prozradil sám. Ale do svého Světa pokladů nás nechal jen nakouknout. Zákazníky a novináře tam prý nepouštějí. Ani se nedivím, z toho množství zámeckého, selského a středomořského nábytku by se leckomu zatočila hlava.

Dnes vlastníte a řídíte jednu z největších firem na repasování starožitného dřevěného nábytku a na výrobu jeho replik u nás. Obchodujete s mnoha zeměmi Evropy i mimo ni. Vybavujete zámky po celé republice nádherným nábytkem a uměleckými doplňky. Tak se zdá, že jste naplnil svůj podnikatelský záměr?

Možná to dnes vypadá jako promyšlený kalkul, jako nějaký „tah na branku“. Ale když jsme na začátku devadesátých let začínali, byl tu především hluboce intimní vztah ke dřevu. A hlavně obdiv ke starým uměleckým stylům a směrům. K umění, které si nemuselo na nic hrát. Prostě bylo, okouzlovalo a zároveň dokázalo sloužit člověku.

Takže jste se chtěl stát umělcem, ale „zběhl jste z cesty“?

Umělec, to je silné slovo. Když pracujete v tomhle oboru, máte značně vyvinutou představu o tom, co to bylo skutečné umění. Ale pokud hovoříte o poctivých pokusech dělat poctivé řemeslo, tak to ano. Už od 17 let jsem sám vyráběl vyřezávané židle a jiný nábytek, a ty jsem prodával přes tehdejší umělecké svazy Dílo a Artia. Mé tehdejší práce sloužily mimo jiné ve filmových ateliérech Barrandov, a také jimi byly vybavovány luxusní hotely a stylové restaurace, především v Praze. Ale to neříkám, abych se chlubil, ale pro vysvětlení, jak to celé začalo. A také tomu pomohla rodinná tradice. Ta mě formovala odjakživa. Dědeček byl malíř a architekt, matka je uznávaná kunsthistorička a bývalá ředitelka muzea, teta je významná německá malířka… Člověk by si měl neustále připomínat, jak velký je tohle závazek. Závazek starému mistrovství, dávným tradicím, vlastní rodině i současnému trhu.

Současnému trhu? Když už ho zmiňujete, pojďme se o něm chvíli bavit. Nejdříve ze všeho mě zajímá, jak se dnes shánějí zákazníci, jak se udržuje dobrá pověst a vůbec, jak to děláte z marketingového hlediska?

Když zmíním před jinými podnikateli současný trh, většinou začnou hořekovat a stěžovat si. Na konkurenci, na rozmazlené zákazníky, nedostatek financí na reklamu atakdále. Já tohle nemám rád. Podnikání je věc osobního rozhodnutí. A jestli měl v minulých letech někdo skvělé zisky bez práce, tak to už se nebude nikdy opakovat. Já věřím ve stejné principy jako na začátku. Za prvé – všechno spočívá v tom, jestli a jakou umí firma nabídnout na trhu hodnotu. Za druhé – alfou a omegou je péče o zákazníka. A jestli je vybíravý, tím lépe. Alespoň lépe rozpozná naši firmu od konkurence. A že nejsme v televizi? S takhle specifickým produktem a navíc na tolika trzích? Vždyť by to nemělo smysl. Ne nestěžuji si. Kromě toho by to nikoho nezajímalo. Raději vymýšlím nové produkty a služby a objevuji další cesty, jak o sobě dát vědět. Jak říct, že jsme jiní než ostatní a že to myslíme s pojetím kvality opravdu vážně, stejně jako těch předchozích 23 let.

Co tedy vlastně jste, jaká je vaše pozice na trhu? A co s tím má společného Svět pokladů?

Naše společnost je jednou z největších českých soukromých firem svého druhu. Už od začátku devadesátých let vyrábíme a prodáváme restaurovaný starožitný nábytek, reprodukce starožitného nábytku z masivního dřeva, umělecký stylový nábytek pro historická sídla, stylový nábytek na zakázku podle přání klienta, nábytek pro kompletní vybavení hotelů… Takhle to zní úplně oficiálně. A je v tom vlastně všechno. Vyrábíme a restaurujeme nábytek a další umělecké předměty pro interiéry domácností, chaloupek, zámků, nebo hotelů. A také, samozřejmě, své zboží prodáváme.

A právě proto vznikl nový koncept zvaný Svět pokladů. V něm máme uschovaných více než tisíc kusů originálů a reprodukcí uměleckého starožitného nábytku. Ale je to pokladnice, prostor, kde náš nábytek bydlí. Tenhle prostor není prodejna, ani showroom, není uzpůsoben pro návštěvy zvenčí. Zákazníci po celém světě mají k dispozici internetový katalog a z něj vybírají. Všechno jim rádi dovezeme až do domu a pokud to nebude ono, vezmeme si své zboží zpět. Ale to se zatím nestalo. Vlastně stalo. Zákazník se na místě rozhodl, že kromě objednané komody chce ještě přivézt další kusy nábytku stejného stylu. Tak jsme ten den jeli na stejnou adresu dvakrát…

A ještě jedna věc by měla šetřit zákazníkův čas – naše telefonická linka. Naši zaměstnanci umějí poradit, protože dokonale znají sortiment a vědí, co se k čemu hodí. Ukazuje se, že tenhle způsob prodeje a komunikace na dálku je pro zákazníka opravdu pohodlný.

Část vašeho sortimentu je jako z pohádky, tak se nabízí otázka: na kterých zámcích vás znají?

Náš nábytek dodáváme do celé řady zámeckých objektů. A nejen nábytek, také další interiérové vybavení, často i s nástěnnými malbami. Ty visí po celém světě, např. v New Yorku, Moskvě, Kalifornii, ale také v Pařížské ulici v Praze.
No a co se týká zámků, vzpomínám na Doubí u Karlových Varů, Potštejn, Úhrov, Hodkov, Bystřici nad Úhlavou, Úmonín, nebo třeba historickou, „americky-zámeckou“ budovu v texaském El Pasu. A také můžete vidět naše produkty na stříbrném plátně. Často totiž dodáváme nábytek a příslušenství pro filmové štáby, naposledy to bylo pro ruské filmové studio. Natáčeli tu film Doktor Faust.

Jiná část vaší nabídky patří do selského stylu. A prý je o to velký zájem. Čím to je, že lidé chtějí být obklopeni lidovým, „chudým“ stylem?

Návrat ke kořenům se tomu říká… Mnozí lidé tím „bydlením po staru“ zkoušejí najít klid v dnešní příliš rychlé době. Prostě utíkají do vzpomínek, nebo do pocitů, že kdysi bylo lépe… No ale není to krásný způsob relaxace a zklidnění?

Třetí část sortimentu je přímo posedlá sladkou Francií a její voňavou oblastí Provence. Čím jsou zrovna tahle oblast a její styl výjimečné?

Tahle část Francie má své neopakovatelné kouzlo. A tak jej využívají výrobci kosmetiky, cestovní kanceláře a kdoví, kdo ještě. A lidem v dalších částech Evropy se tenhle středomořský styl prostě líbí. Jakoby voní. Jakoby symbolizuje schopnost tamějších lidí užívat si života. Ten nábytek je lehký a neuvěřitelně vzdušný. Plný levandule a romantiky. A proč po tom vlastně pátrat? Každý má svůj vlastní styl a my se těmto trendům a módě snažíme přizpůsobit. Kdybychom ustrnuli jen u jedné nabídky, těžko bychom obhajovali svou pozici na trhu.

O co je největší zájem, co nejvíc zákazníci kupují? A jsou nějaké rozdíly v preferencích různých národů?

V poslední době je na českém trhu největší zájem o repasované kusy nábytku opatřené novou povrchovou úpravou, historickou patinou. K těmto kusům si zákazníci často nechávají na míru vyrobit atypické součásti interiéru z nového dřeva, samozřejmě se stejnou povrchovou úpravou. Sečteno, podtrženo, díky našim produktům je možné vybavit interiér v jednotném duchu vybrané doby či uměleckém stylu.

Z cizích trendů dnes v Čechách nejvíce letí nábytek ve středomořském stylu, u nás reprezentovaný modelovými řadami Balsamico a Provence. Naopak zákazníci z východu preferují nábytek v zámeckém, honosném, luxusním stylu. Nejvíce se jim líbí nábytek pozlacený, opatřený cizelovanými bronzovými ozdobami, nebo potažený brokátem či hedvábím. Zákazníci z Rakouska zase preferují originály selského nábytku a repliky vyrobené nově, ale ze starého dřeva (to je dřevo řezané ze starých trámů – pozn. redaktora). No a naši němečtí sousedé, ti chtějí repliky nábytku převážně z měkkého dřeva ve stylu historismu konce 19. století. Ještě mě napadá, že klienti z USA a Izraele mají zájem o originály, a nejvíc šťastní jsou, když seženou kusy se značnými stopami po červotočích a autentickém poškození. Inu, jiný kraj, jiný vkus.

Podle čeho vyrábíte repliky? Z jakých pramenů čerpáte?

Zdrojem inspirace jsou pro nás různé originály, které vykupujeme od soukromých majitelů. Hodně také čerpáme z rozsáhlé databanky fotokopií starých plánů a výrobních výkresů. A takových plánů máme k dispozici stovky. Své řemeslo také pravidelně konzultujeme s uznávanou kunsthistoričkou PhDr.Evou Matějkovou, CSc.

Jaké jsou postupy výroby či oprav? Držíte se starých technik, nebo se dnes v téhle branži pracuje úplně jinak?

Nejlepší bude pozvat vás někdy na exkurzi do našich dílen. Tam uvidíte, že to dnes děláme přesně tak, jak to dělávali staří mistři. Jen některé práce, např. hoblování a broušení, jsou dnes prováděny pomocí strojů. Přijďte, uvidíte.

Asi se nechám pozvat. A bude to brzo. Ale nejdřív ukončíme tenhle rozhovor. Vašimi slovy, nejlépe. Co byste popřál vašim stávajícím či budoucím zákazníkům, ať jsou odkudkoli?

Aby byli nároční a nebáli se vybírat to nejlepší. Aby se podívali do našeho katalogu a nasáli trochu té atmosféry našeho Světa pokladů. A až si vyberou tu svou porci umělecké krásy a starého poctivého řemesla, aby se jim z jejich domácností, hotelů či zámků stalo to nejpohádkovější místo na světě.

Za rozhovor Ing. Milanovi Matějkovi poděkoval L. B.

Historismus

Termín historismus se používá především ve středoevropském nábytkářství pro období zhruba druhé poloviny 19. století (asi 1860 – 1900). Můžeme jej charakterizovat jako vědomý návrat ke starším slohovým podobám. Nejrozšířenějším typem byl návrat k renesančnímu tvarosloví – pseudorenesance, podobně pak vzniká pseudobaroko, pseudorokoko, pseudogotika a také romantismus. Časově se jednotlivé etapy prolínají a nelze je přesně vymezit. Přesto, že tvůrcům tohoto slohu nešlo ani tak o vytvoření nového slohu,  jeho vliv byl tak silný, že trval celé půlstoletí.

Vliv na vývoj tohoto slohu měla skutečnost, že v minulých symbolech feudální společnosti hledalo měšťanstvo potvrzení svého postavení. Po revolučním roce 1848 se do čela evropské společnosti postavila hospodářsky velmi silná vrstva buržoazie. Representace těchto „horních vrstev společnosti“ se stala měřítkem společenského postavení.

Tvorba ve stavební architektuře a v nábytku v tomto období vycházela z napodobování předchozích forem. Historizující prvky se objevovaly ve všech možných detailech.

Císařovna Eugenie díky své oblibě stylu  rokoka a španělského baroka podpořila v Paříži v tomto období rozvoj tohoto stylu. Typickou ukázkou tvorby bylo bohaté zařízení císařských komnat v Tuilerijském paláci, které byly zaplněny zlacenými ozdobami, těžkými závěsy a honosných sedacím nábytkem. V mnoha měšťanských domech bylo možné se setkat také s interiéry, které představovaly gotické prostory, rokokové či orientální salóny. Koncem století se ve svých přebujelých formách stala slohem jídelen ložnic, pracoven a  pánských pokojů pseudorenesance (neorenesance) , romantické interiéry se nořily do temněných barev, jak na nábytku tak na tapetách a čalounění, drapériích  a vytvářely dojem honosnosti. Postupně interiéry ovládl i čalouníci a dekoratéři , rozšířila se nabídka sedacího nábytku, vznikly novinky jako bylo nízké křeslo „ropucha“ (crapaud) dvousedadlo „mrzout“, lenoška lásky, pouf, houpací křeslo aj.

Řemeslo 19.století mělo stále velmi dobré a silné  kořeny, ale dekorace nábytku byly stále více díky průmyslovému pokroku nahrazovány sériovou výrobou . Tehdy se již v plné míře začal uplatňovat strojově a v sériích vyráběný nábytek.  Na pařížské výstavě roku 1855 byla poprvé předvedena pásová pila, která umožnila strojně vyřezávat i zakřivené části nábytku.  V manufakturách a nábytkářských továrnách se začaly používat vrtačky a frézy. Skončila čas, kdy se vyrábělo převážně na objednávku pro přímého uživatele – objevily se ekonomické výhody sériové výroby a převládla snaha, aby zjednodušené komfortní měšťanské zařízení mělo co nejvíce odběratelů v nejširších vrstvách.

Velmi významná osobnost v nábytkovém průmyslu tohoto období, která předznamenala odklon od zaběhlých forem, je Michael Thonet. V roce 1819 začal provozovat stavební a nábytkové truhlářství a ve své boppardské dílně hledal cesty, jak nejlépe vyrábět nábytek s prolamovanými oblými tvary podle tehdejšího vkusu. Ohýbání dřeva při výrobě nábytku zvládali již staří Řekové ale teprve Michael Thonet se svými syny dokázal tuto staronovou technologii uvést  do života a plně ji využít pro velkosériovou  výrobu. Thonetův nábytek byl první na světě, který se vyráběl velkoprůmyslově. V roce 1857 byla vybudována továrna v Koryčanech, která byla schopna vyrobit denně 200 kusů židlí. Zavedení technologie ohýbaného dřeva umožnilo opustit vžité konstrukce. V 1877 byly ve filiálce vyrobeny první lisované sedáky  a zádová opěradla z dýhy, které byly alternativou pedikových výpletů a později se přistoupilo i k jejich ornamentální výzdobě vypalováním a lisováním.

Klasicismus

Historický sloh klasicismus (2. pol. 17. stol.–18. stol.) a následující empír (asi 1800–1830) jakoby vyjadřovaly krizi feudálního řádu. Svými charakteristickými rysy dokládají velké společenské změny, ke kterým v Evropě došlo – v osídlení, ve výrobě, v náboženské toleranci, ale především v myšlení. Ke slovu se dostávají vědci a humanisté – je tedy obrovskou reakcí na umění předcházejícího baroka, na jeho dogmatičnost, mysticismus i dualismus těla a duše. Proti tomu staví střídmost, rozum, pravdu, rozvahu, vyrovnanost. Umělecké dokonalosti mělo být dosaženo přesným dodržováním estetických pravidel a předpisů.

Klasicismus v každém oboru umění vyžadoval harmonickou souměrnost, logickou jasnost, přesnost vyjadřování a dodržování stylu. Tento svůj tvarový a myšlenkový řád staví téměř výhradně na antice. V ní vidí vzor umělecké krásy, dokonalosti a tvůrčí kázně. Nový směr se totiž stává i nástrojem politiky: Velká francouzská revoluce (1789) v něm viděla vyjádření mravních ideálů antiky, doba napoleonská (empír) myšlenky římských císařů. No a ideály Velké francouzské revoluce a tím pádem i klasicismu velmi rychle zaplavují záhy celou Evropu. Spolu s Napoleonem…

Po rozvernosti rokoka se stal klasicismus očistným procesem. Touha po jednoduchosti vycházela z obdivu ke klasickým, čistým tvarům, k přirozenému vkusu, který byl oživen právě antikou. Jedním z mnoha silných impulsů byl i pokus o návrat k prostému životu a k přírodě. Hlásaný filosofy, v jejichž čele stál Jean Jacques Rousseau, našel své obdivovatele i u poživačného královského dvora, který si ale nové myšlenky vysvětlil po svém, jako velmi rozmarnou a nákladnou „hru na přirozenost“.

Klasicismus a změny nábytkových předmětů

Při tvorbě nábytku všechny nové impulsy navodily jeho zásadní proměnu. Tvary a dekorace nábytkových předmětů byly ušlechtile zjednodušovány. Byly zjemněny proporce nábytku a složité formy byly vystřídány jednoznačnými liniemi kubických tvarů.

Rokokové propojování a splynutí nábytku se stěnou bylo vystřídáno jednotným opakováním dekorativních motivů. Rokokové tvarosloví, které bylo postavené na kontrastu, nahradila střízlivá, přísně dodržovaná symetrie. Místo rozevlátých rokokových křivek nábytek zdobily prosté řadové a pásové motivy – vejcovce, perlovce, klasické akantové úponky – dekorace drobných měřítek. Vedle těchto dekorativních prvků odvozených z řeckého umění to byly i motivy „římské“– girlandy z listí, květy, listy olivovníku i akantu, beraní hlavy, delfíni a orli.

Prostý život venkovanů, kterému se pod vlivem filosofů zhýčkané panstvo obdivovalo, připomínaly motivy z venkovského života. A tak se na přepychových předmětech vyskytovaly srpy, hrábě, proutěné košíky. Novinkou nábytkářů se stalo vykládání ploch porcelánovými destičkami s květinovými motivy.

Aby byl nábytek v souladu s obložením stěn, byl často i natírán, především v tónech slonoviny a ve světle modrých a světle šedých barvách. Byl to nábytek jemný, ladných odstínů a svým vypracováním velmi náročný. Zlatě vyvedené linky nebo linky modré zdůrazňovaly symetrickou kompozici. Rafinovaná jednoduchost a prostota byla ve skutečnosti výsledkem pečlivě promyšlené a draze zaplacené práce předních architektů a uměleckých řemeslníků.

Sedací a stolový nábytek

Sedací nábytek už v době rokoka zareagoval na velikou změnu související se životním stylem bohatých. A to na módu v odívání. Sedací nábytek byl navrhován jako předmět úzce spojený s uživatelem a musel v každém ohledu respektovat oděv nositele. Nošení krinolín si vynutilo odlišné tvarování sedáku, jeho rozšíření především tam, kde byly uplatněny područky. Tvarové zjednodušení bylo patrné na nohách sedacího nábytku. Bylo upuštěno od rokokového prohnutí do tvaru „kozí nožky“ a nohy sedadel byly zúženy tak, že působí dojmem, jakoby se sotva dotýkaly země.

Stolový nábytek zastupoval především jídelní stůl, vybavený často i dvěma deskami nad sebou. Psací stoly byly rozšířeny o několik nových typů. Z nich byly nejzajímavější psací stoly s pohyblivou deskou. Uplatnil se i dámský psací stolek a mezi novinky se zařadila tzv. athénská trojnožka. Byl to stolek „umývací“ s porcelánovou mísou pro umytí.

Obliba a vliv orientu

Současně s vlivy antické kultury mohutně vzrostla i obliba výtvarných představ o Dálném východě. Stále více narůstaly sympatie s orientálními kulturami započaté v době rokoka. Ve výtvarném umění se častěji objevovala témata s motivy zemských světadílů a v literatuře nacházely oblibu obdobné eposy jako „Gulliverovy cesty“ Jonathana Swifta (vydané roku 1726).

Tak i v tvorbě interiérů a jednotlivých kusů nábytku byly používány motivy Dálného východu. Již v období rokoka byly do Evropy dováženy čínské nábytkové předměty, které se staly přepychovými kuriozitami při vybavování šlechtických sídel. Také klasicismus převzal malebné čínské motivy. Zdobily psací stoly, hrací a toaletní stolky, typické klasicistní polovysoké skříně, ale i hodiny. Na plochách nábytku se objevovaly vymýšlené motivy ze života Číňanů, působící velmi bizarně. Krotitelé hadů, pištci a lovci se sokoly se prolínali s vyobrazením papoušků.

A jak to bylo v Čechách?

Do Čech nový sloh pronikal velmi pozvolna, protože tradice baroka v českých zemích hluboce zakořeněná a zvláště na venkově byla velmi silná. V Čechách je tato doba nazývána dobou Národního obrození a nese sebou také velmi významné společensko-politické změny. První stavbou vybavenou nábytkovými předměty v duchu klasicismu bylo zámecké divadlo v Teplicích. Johann August Giesel (1751–1822), saský architekt a dekoratér, zde navrhl divadelní prostor a to včetně jeho zařízení.

Výrazně pokročilejší se stala klasicistní stavba Stavovského divadla (1783), ve kterém z nábytkových předmětů vynikal sedací nábytek. Podstatný rys ornamentiky i zde spočíval v návratu k symetrii, v užívání jednoduchého abstraktního ornamentu a především v kompozici založené výhradně na přímkách.

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.

Styl Provence a středomoří

„Celý ten krásný provensálský kraj žije jenom světlem.“

Alfons Daudet – Listy z mého mlýna

Francii považuje snad celý svět za zemi tisíců krás a vůní. Vše prý začíná krásou místních žen, pokračujeme buketem místních vyhlášených vín a nakonec si člověk zamiluje veselou a srdečnou povahu místních obyvatel.

Francie ale není kompaktní zemí. Je rozdělena do 96 departementů seskupených do 22 regionů, z nichž jeden
(s rozlohou cca 31.000 km² a se 4,5 miliony obyvatel) se nazývá Provence.

Při vyslovení toho jména se naše představivost roztočí na plné obrátky a začneme snít o létě, sluníčku, zpěvu cikád a horkém vzduchu plném silných vůní, o líném moři a levanduli na nekonečných polích…

Kdo by tedy odolal, když kus této živoucí poezie může mít každý z nás doma? Svět pokladů vám totiž nabízí dvě řady půvabného nábytku inspirovaného Středomořím a oblastí s poetickým názvem Provence.

Jak šel čas

Provence byla objevena Féničany, kteří tu založili první osady. Kolem roku 600 př. n. l. se jich zmocňují Řekové. Ti jsou nuceni v roce 151 př. n. l. povolat na pomoc proti Keltům a Galům Římany. Římané si o 32 let později si tuto oblast podmanili a připojují ji k tzv. Galii a zakládají zde mnohá města. Roku 75 n. l. se do Provence dostává křesťanství. Posléze patří toto území Frankům. V 8.–9. století zde vládnou Arabové… Ve 14. století se do Avignonu stěhuje sídlo papeže a konečně v roce 1486 je Provence připojena k Francii.

18. století bylo pro Provence velmi těžké. V roce 1720 ji postihl dvouletý mor, který si vyžádal kolem 100.000 obětí.
V zimě roku 1788 zase nastaly obrovské mrazy, a po nich přišla neúroda, nezaměstnanost a hlad. V tomto roce odešla z provensalského města Marseilles výprava dobrovolníků do Paříže, aby pomohli revoluční Paříži. Při té příležitosti vznikla i francouzská hymna – Marseillaisa.

Provence v euročasech

Ekonomika Provence je zaměřena především na turistický ruch a zemědělství. Turisty lákají nejen krásné pláže a čisté moře. Je to i vnitrozemí, které je přitahuje. Památky, které tu zanechali původní obyvatelé, či malebná městečka jsou úchvatné.
Ať budete v Provence kdekoliv, určitě narazíte na olivy, které tvoří základ tamějšího zemědělství, a na levanduli, která se zde hojně pěstovala. V současnosti jí však ubývá, neboť je dovážena z ciziny. Dlouholetou tradici má i rybářství, ale i to důsledkem zhoršující se kvality vody pomalu snižuje svůj podíl na místní ekonomice. Oproti tomu se v Provence velice dobře daří vinařství. Nejlepší francouzská vína pocházejí právě z Provence.

Kolik řečí umíš…

Jako téměř každý region ve Francii, má i Provence své jazykové odlišnosti. Provensálština je starší nežli francouzština.
Tento jazyk používali trubadúři, když chtěli básní či písní okouzlit dámu svého srdce. Už jenom název trubadúr pochází z tohoto jazyka… Provensálštinu ovlivnily jak maurské, tak i latinské či židovské vlivy. Zánik provensálštiny začíná ve 13. století, kdy je v důsledku křížových výprav jižní Francie připojena k francouzské koruně. No a v roce 1534 zavádí František I. francouzštinu (dialekt, kterým se hovořilo v okolí Paříže), jako administrativní jazyk celé Francie. Provensálština se udržela jako lidový jazyk až do revoluce. Dnes už jí hovoří jen malé procento populace, převážně staří lidé.

A Bůh stvořil Provence

Malý kout na jihu Francie má v rukávu snad všechna esa. Najdete tu nádherné, blankytně modré moře, úrodnou půdu. Překypuje vinicemi, lesy, úchvatnými horskými hřbety, jezery a vesničkami. Najdete tu místa, kde Bůh dokonce stvořil i ženu. Ale co dělá tuto bývalou provincii přitažlivou pro turisty celého světa? Je to především slunce. „Právě pro to slunce miluji tento kraj.“ Prohlásil malíř Henri Matisse a mistr impresionismu Claude Monet dokonce řekl, že kdyby namaloval barvy tak, jak jsou osvětleny tím oslňujícím sluncem, nikdo by nevěřil, že jsou skutečné.

Česká televize, Postřehy odjinud – Provence očima Jana Šmída

Provence ve vlastním bytě

Uvolněný, teplý a nenápadně elegantní. Takový je interiér ve stylu Provence, v současnosti jeden z nejatraktivnějších designových stylů… Mít domov ve stylu voňavé jihovýchodní Francie je snem mnoha lidí. Pokud hledáte návod či inspiraci, jak myšlenku Provence zhmotnit do konkrétní podoby, nabízíme vám několik tipů a doporučení, pomocí kterých můžete svůj sen změnit ve skutečnost.

Zaručeně venkovský styl

Z obecného hlediska můžeme design interiérů rozdělit do dvou kategorií – metropolitní, inspirovanou životem ve velkoměstech a styl s atmosférou venkova, kam patří i provensálský styl.

Jak již název napovídá, jeho základem jsou specifika regionu Provence, ke kterým patří slunce, víno a všudypřítomná levandule. Když k těmto atributům přidáme temperament a estetické cítění zdejších obyvatel, výsledkem je spontánní, otevřený a romanticky působící styl s dominantou světlých a jasných barev, ve kterém najdeme nejen starý dřevěný nábytek, ale i hodně textilií, keramiky a pečlivě vybraných dekorací se spoustou jemných detailů.

Stěny
Většina domů v Provence je postavena z kamene. Vnitřní stěny tak mívají syrový a nerovnoměrný charakter. Jejich barvy jsou laděny do odstínů zelené, světle modré, okrové nebo světle žluté. Stěny se natírají vápnem, díky kterému působí jako akvarel s křídově bílým, matným povrchem. Nerovná plocha jim dodává téměř průsvitný, organicky „živý“ vzhled.

Dalším specifikem je barevná kompozice. Dolní část stěny je na rozdíl od vrchní části obložena dřevem či je natřená tmavším odstínem, který maskuje nárazy a další poškození, vzniklé každodenním užíváním prostoru.

Textilie
Pokud chcete dát interiéru originální vzhled, zaměřte se na tradiční textilie. Pro provensálskou bavlnu, jejíž historie sahá do období 17. století, je charakteristická pevnost, výrazná barevnost, například v odstínech žluté a modré a malé tištěné vzory. Mezi nejoblíbenější patří motivy spojené se včelami a květinami.

Včela je maskotem regionu už od dob Napoleona Bonaparte, který ji přijal za symbol své vlády. Mezi květinami dominuje růže a levandule. Pokud vám lahodí spíše minimalistický a moderní vzhled, sáhněte po tkaninách v neutrálních barvách jako je bílá, smetanová, odstín slonoviny nebo taupe, obsahující škály hnědé.Textilie se využívají zejména ke zdobení oken, na polštáře, přehozy, podsedáky, ubrusy, utěrky, ložní prádlo a drobné doplňky.

Podlaha
Pro řešení podlahy jsou vhodné dlaždice vyrobené z terakoty. Ty mohou mít tvar čtverce nebo šestihranu. Co se týče barevného řešení, orientujte se na teplé barvy jako červená, hnědá a pomerančová. Další alternativou jsou vícebarevné cementové dlaždice, které podtrhnou atmosféru interiéru. Dlažbu je vhodné doplnit kobercem, který můžete ukotvit pomocí stolu v obývací zóně.

Nábytek
Provensálský nábytek má selský charakter. Je složen ze solitérů různých tvarů a velikosti, které jsou tradičně vyráběny ve stylu Ludvíka XV a Ludvíka XVI. Nejtypičtějším kusem je velký stůl a židle se slámovým sedákem. Tradiční nábytek bývá vyroben z ořechového dřeva. Jeho povrch může být leštěný do vysokého lesku nebo opatřený matným nátěrem. Nábytek má světlou barvu, v lehkých odstínech bílé, šedé, zelené nebo modré.

Náš tip:

Řada Balsamico

Pokud je Vám blízká atmosféra přímořských oblastí Středozemního moře a s ní spojený styl bydlení, pak zcela určitě oceníte nábytkovou řadu Balsamico vyráběnou naší společností.

Nábytek této výrobní řady má veškeré plošné dílce, rámy a nosnou konstrukci vyrobené z masivního bukového nebo smrkového dřeva, které může mít navíc na přání kartáčováním zvýrazněnu strukturu dřeva. Povrchová úprava je prováděna speciálními nábytkovými vosky, olejováním nebo lakováním, a to v široké škále odstínů. Alternativně vyrábíme stejné modely i ve verzi s povrchovou úpravou krycími laky, kdy jsou desky a plošné dílce zhotoveny z kvalitně dýhovaných desek. Povrchová úprava je pak provedena vysoce kvalitními italskými laky, na přání zákazníka je možno zvolit nejen odstín, ale i dodat nábytku punc originality ručně provedenou patinou.

Řada Provence

Pokud jste se rozhodli mít ve vlastním době či bytě skutečný kus slunné a voňavé Francie, doporučujeme Vám nábytkovou řadu Provence.

Nábytek řady Provence je replikou skutečného nábytku z daného kraje, je vyráběn tradičními truhlářskými metodami, a to ve variantách buď z masivního dřeva opatřeného voskovou, lakovou či lazurovou povrchovou úpravou nebo ve variantě s rámy a nosnými prvky z masivního dřeva a výplněmi z vysoce kvalitních MDF desek německé výroby a povrchovou úpravou italskými ekologickými laky a případně ještě s patinou.

Přednostmi je stylovost, stabilní až robustní konstrukce, ruční výroba, dlouhá životnost, možnost výroby dalších kusů na míru ve stejném stylu na zakázku.

Při tvorbě tohoto textu byly použity následující zdroje:

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii a současnosti. Všem zájemcům o toto téma tyto články vřele doporučujeme.

Bastlová, Iva: Ve stylu francouzského venkova, www portál Životní styl.cz

Rolko, Natalie A.: Atmosféry v interiéru – Miluji Provence!, www portál Životní styl.cz

Šmíd, Jan: Postřehy odjinud – Provence očima Jana Šmída, Česká televize

Lidový, selský nábytek

Systematická tvorba lidového nábytku v českých zemích se rozvíjí od až od 2. poloviny 18. století, tedy relativně pozdě. Přesto má svůj základ ve středověku a později v renesanci, nejde tedy rozhodně o žádnou novinku. Technologie výroby, řemeslné zkušenosti a patřičné nářadí – to vše bylo přejato ze staré dobré venkovské tesařiny. Samozřejmě, že později byl další rozvoj nábytkářského řemesla již zcela v rukou mistrů truhlářských. Došlo tak k osamostatnění obou řemesel. A tesařina byla i nadále hojně užívána, např. při výrobě tradičních suchých spojů ve dřevě apod.

Společenské klima habsburské monarchie, podpora řemesel a vzájemné ovlivňování české a německé kultury – to vše vytvořilo podmínky pro vznik rozmanité a bohaté krajové kultury. Sousedské soužití kultur udržovalo truhlářství stejně jako i ostatní řemesla na evropské úrovni.

K tomu všemu ještě přispělo zlepšení hospodářských a sociálních podmínek venkova – zrušení nevolnictví a další známé osvícenecké reformy Marie Terezie a Josefa II. To vše dohromady pak v průběhu 1. poloviny 19. století umožnilo vytvořit nezaměnitelné typy krajové nábytkové výzdoby a vlastně veškeré tvorby tzv. lidového umění (včetně odívání – lidových krojů a architektury).

Se zlepšenými sociálními poměry tedy dochází k důležitým změnám tradičního, často ještě středověkého bydlení a to samozřejmě nejprve v úrodných nížinách. Až o něco později, ovšem jen v řádech několika málo roků, v chudých horských krajích Čech, Moravy a Slezska.

Změny, kam se podíváte…

Snad nejdůležitější vliv v tvorbě lidového nábytku měla změna v topení a vaření ve venkovských domech. Ta se významně odrazila ve skladbě, rozmístění a vzhledu lidového nábytku. Právě v této době přecházel venkovský interiér od zakouřených a špinavých „dýmných jizeb“ s udusanými hliněnými podlahami k čistým, světlým světnicím s podlahami prkennými. K těmto proměnám také přispěla již zmíněná tereziánská legislativa. Vyhlášení tzv. „Ohňového zákona“ vedlo mimo jiné i k méně častým požárům vzniklých od volného plamene a dřevěných kouřovodů. A právě nařízení stavby zděných komínů směřuje nejen k větší požární bezpečnosti, ale i k proměnám ve venkovském interiéru.

Dochází ke změnám ve vaření, topení, svícení, osobní hygieně, prakticky tedy ve všech funkcích souvisejících s bydlením.
V jizbách zanikají otevřená ohniště a jejich topeniště se přemísťuje do samostatně místnosti ve stavení, do tzv. černé kuchyně s typickým mohutným zděným komínem. Ale i ty časem ustupují modernizaci a pohodlnějšímu bydlení a jsou nahrazovány sporáky kombinovanými s kachlovou kobkou obepnutou lavicí.

V dalších pokojích se pak objevují samostatná kachlová nebo litinová kamna. Světnice se stále více stává reprezentativní místností. Je vybavována malovaným nábytkem, v policích se vystavuje na odiv fajánsové, kameninové a porcelánové nádobí a na vystlaných postelích různé tkaniny ozdobené ženskou ruční prací. Takové parádní světnice se pak z důvodu zachování čistoty a pořádku prakticky neobývaly.

Sedíme, ležíme, kolébáme…

Mění se také zvyklosti a dispozice ohledně sezení a spaní. Původní lavice umístěné podél stěn a sloužící jako místo ke spaní, ustupují do rohu za stůl a vznikají nové umístěné podél pecí. Lavice se mění i podobou. Vzniká odklápěcí boční a čelní stěna pod sedákem, která slouží po rozložení ke spaní a ukládání lůžkovin.

Ve světnici se také zabydluje jednoduchá postel, ale u bohatších pak i postel s nebesy. Ta je později nahrazena postelí s nástavci, tedy čely. Ty jsou ozdobně vyřezávané a bohatě malované. Takový typ postele je na venkově užíván až do poloviny 20. století. Je zajímavé uvědomit si, že délka těchto postelí byla od 150 cm do 174 cm, což je nám dnes téměř nepochopitelné. Krátká délka souvisela s nižším vzrůstem populace, ale hlavně s obecně rozšířenou pověrou, že natažený člověk je vlastně jako mrtvý. Proto se tehdy spávalo v polosedě nebo ve skrčené poloze na boku. Šíře lůžka se pohybovala od jednoho do dvou loktů (60–120 cm). Na širších postelích často spali rodiče i s malými dětmi.

Víte, že…

Z pozůstalostních řízení je známo, že měkké malované postele byly oceňovány na půl zlatého, dubové intarzované na 2 zlaté. Pro srovnání, cena krávy se pohybovala kolem 10 zlatých a pěkně vykrmená husa byla na trhu v 1. polovině 19. století za 30 krejcarů (60 krejcarů = 1 zlatý).

V lidovém interiéru vedle postele mívala své samozřejmé místo také kolébka. Ta byla součástí výbavy nevěsty nebo darem otce, který ji většinou sám vyráběl v průběhu očekávání prvního potomka. Byly bohatě vyřezávány a vymalovány, především prvky ochranné křesťanské symboliky (andělíčci a svatí).

Kolem poloviny 19. století mění také stůl své tradiční místo v rohu světnice (diagonálně k peci) a přechází spolu se selskými židlemi a s tzv. svatým koutem na místo mezi okny při čelní stěně domu. Nakonec se však ustaluje ve středu místnosti. Ale to jen u bohatších sedláků, protože židle bývaly značně drahé. Zpočátku byly pořizovány jen ve dvou exemplářích, jedna výhradně pro hospodáře a druhá pro vzácnou návštěvu. Ostatní členové rodiny a čeládka směli jen na lavice.

Truhly a jejich tajemství

Dalším důležitým kusem nábytku byla truhla. Uvnitř truhly vlevo pod víkem býval umístěn tzv. přítruhlík (jakási přihrádka) s vlastním víkem, tedy prostor, do kterého se ukládaly drobnější osobní věci. Pod přítruhlíkem bývá u některých truhel umístěna skrýš, tajný prostor přístupný obvykle po odsunutí dna nebo stěny přítruhlíku.

Víte, že…

Truhly a truhličky se běžně vyráběly ve třech rozměrech. Z pozůstalostních písemností se dozvídáme, že malovaná loketní truhla ze začátku 19. století stála kolem jednoho zlatého, dubová intarzovaná dvojnásobek, tj. ekvivalent ceny telete. Cena pěkného zajíce na trhu 1. poloviny 19. století byla cca 30 krejcarů. (60 krejcarů = 1 zlatý)

Truhly a truhličky tvořily osobní majetek jedince – u mnohých často jediný kus nábytku. Truhly byly pořizovány děvčatům, chlapcům, brancům a novomanželům na jarmarcích, nebo přímo na zakázku u truhláře. Do truhel se ukládaly lepší sváteční šaty, kroje, ložní prádlo, výbavy nevěst, knihy, drahé nádobí a příbory. V přítruhlících měly své místo modlitební knížky a růžence.

Ve skrýši pak granátový, stříbrný či zlatý šperk. Na spodních stranách vík bývaly připevňovány poutní obrázky a obrázky svatých, později i fotografie a pohlednice. Zapisovaly se zde osobní, rodinné i hospodářské poznámky. Tato sepjatost osobního majetku s rodinným životem se odrážela ve výzdobě truhly. To mělo splňovat jakousi ochrannou symboliku, nejčastěji v podobě stylizované květiny kombinované s křesťanskými symboly.

Truhla měla i své výhradní místo ve světnici, obvykle pod okny vedle lavice. Dále ji pak nacházíme v komoře a společně s věcmi odloženými po předešlých generacích také na půdách, ve špejcharech a jinde po hospodářství. Ve větších statcích tak nezřídka bylo deset i více truhel. Většina jich však, tak jako ostatní nábytek, když dosloužil, skončila rozštípáním a spálením.

Slovo skříň pochází z latinského scrinium, říkávalo se jí také zvaná almara, jarmara, halmara, harmara – to vše je odvozeno z německého slova almer. Skříň obvykle patřila k nejdražším a nejvýpravnějším kusům venkovského nábytku. Skříň (vedle truhly) se na venkově používala především k ukládání šatstva. To bylo ve skříních zavěšováno na kolíkové věšáky, nebo do otočných ramen. Ložní prádlo bylo i nadále, stejně jako v truhlách, ukládáno stočené do rolí. Drobnější předměty pak byly ukládány samostatně do zásuvky umístěné pod dveřmi. Nejrozšířenější výzdobou je malba, a to jak ornamentální, tak – opět jako na truhlách – různě symbolická.

Výzdoba plná symboliky

Motivy ve výzdobě lidového nábytku nejsou závislé na účelu, ke kterému byl ten který kus vyroben. Vycházejí hlavně z rodinné a církevní obřadnosti. Převažují symboly zastupující lásku, trvalost vztahu, věrnost, plodnost. Velmi časté ve výzdobě jsou také obrázky světců – pomocníků v nemoci a smrti a při ochraně domu a hospodářství. Zvláštní praktickou výzdobnou, ale i sociální funkci jakési domácí paměti, měly na nábytku psané letopočty a nápisy určené pro obdiv návštěvníka. Měly důvěrnější charakter. Zde se dovídáme jména a data narození dětí, jsou zde kupecké poznámky, dluhy, připouštění domácích zvířat apod. Nábytek tak zcela prozaicky plnil funkci osobního zápisníku, památníku, kroniky, nábožného ztišení, modlitby a lidové galerie.

Hlavní impuls k nákupu nového selského nábytku přinášela svatba. Nový nábytek obvykle nesl iniciály jmen novomanželů a letopočet svatby. Po svatbách, obvykle s novou výbavou nevěsty, se nábytek předchozí generace přesouval ze světnic do vejminků a komor a odtud na půdy a do špejcharů. Zde dále sloužil pro ukládání odloženého šatstva, nářadí, nádobí, zrnin apod. Bohatá venkovská stavení tak byla často přeplněna nábytkem, a to zejména truhlami po několika generacích. Bohužel značná část tohoto vyřazeného nábytku byla postupem času rozštípána a spálena, aby se uvolnil prostor pro modernu…

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.

Rokoko

Smrt Ludvíka XIV. v roce 1715 uzavřela jednu z velkých epoch francouzské historie. Byl to ale také počátek proměny francouzského nábytkářského umění. Francouzské společenské vrstvy pocítily potřebu uvolnění, kdy po století absolutismu na královském dvoře zavládly nové společenské vztahy. Ke slovu přichází nové pojetí nábytkových předmětů a dochází ke zcela odlišné koncepci při členění zámeckých a palácových prostor.

Z učebnic historie…

Období rokoka ve Francii, která je jeho kolébkou, můžeme vymezit léty 1720–1760. Francouzi těchto čtyřicet let ještě rozdělují a nazývají jeho první část slohem régence (regent je dočasný zástupce panovníka za nezletilého následníka trůnu). Toto období, kdy Francii vládl Filip Orleánský, bylo obdobím přechodu z baroka k rokoku.

Sloh Ludvíka XV., vymezený dobou jeho vlády 1715–1774, bývá pak nazýván pro svou zjemnělost ƒ „Feminin Rococo“. Byla to doba, kdy se feudální vrstvy společnosti počaly obracet zády k nábytkovým předmětům předcházejících generací.

Víte, že…

Umělec jménem Justin Auréle Meissonnier /1693–1750/ dosáhl v té době postavení dvorního návrháře. Svými grafickými listy, které se staly předlohami všech odvětví řemesel, přispěl k nástupu tohoto nového stylu. Dvorní výrobci nábytku byli zároveň všestrannými umělci – návrháři, malíři, řezbáři a truhláři, kovotepci. Mnozí historici umění považují Meissonniera za jednoho z hlavních strůjců proměny francouzského baroka v rokoko.

Ladný a dekorativní rokokový nábytek

Nepohodlné lavice, robustní truhly, stejně jako monstrózní barokní křesla byly vystřídány nábytkovými předměty drobnějších měřítek a ladných tvarů. Vzniklo mnoho nově a originálně pojatých nábytkových předmětů. Studený mramor baroka nahradilo jemně vyřezávané obložení stěn. Těžké drapérie z brokátů a sametů vystřídalo hedvábí. Látkám vyráběným v Lyonu začaly stále více konkurovat damašky a jemné hedvábí dovážené z Číny.

Rozkošně působící rokokový nábytek byl bohatě zdobený a na každém kuse bylo patrné, že při jeho tvorbě byla cílevědomě spojována účelnost s krásou. Byly užívány techniky tzv. marketerie, což je druh intarzie, kdy se kombinují různé materiály – dýha s cínem, mosazí, slonovinou, perletí a želvovinou. Pro umocnění dojmu se často využívalo exotických dřevin (palisandr, eben) či se želvovina podbarvovala červeně nebo se ještě do výsledného vzoru rylo (gravírovalo). Mistři rokokového nábytku používali velmi často i mahagon dovážený ze zámoří.

Nejvýraznější prvky a náměty rokoka

Základním ornamentem tohoto období byla mušle – Rocaie, podle níž byl sloh nazván. A základním prvkem ornamentu rokoka se stala křivka, nejčastěji do tvaru S a C, která nahradila přímku všude tam, kde to jen bylo možné. Mušle se také staly součástí dekorace stěn. Byly uplatňovány na obložení, štukaturách a na dekoracích mnoha druhů nábytku.

Tvůrci rokokového nábytku ještě více než mistři předcházejícího baroka upřednostňovali plastičnost. Tvary a jednotlivé prvky, které byly v předcházejících slohových obdobích inspirované architekturou staveb, byly nyní vystřídány tvary, které evokovaly přírodu (avšak značně vyumělkovanou), ale především měly poskytovat pohodlí. Záliba v přírodních motivech patřila k jakémusi dobrému bontonu celé dvorské rokokové společnosti. Druhou takovou zálibou, promítající se do stylu bydlení, jsou exotické motivy Orientu, především z Číny.

Nábytkové předměty byly vytvářeny s ohledem na poslání, kterým měly sloužit. Centrem bydlení se stal intimní budoir. Stoly a stolky byly cílevědomě stavěny do středu salonů a vytvářely tak spolu s křesly a čalouněnými pohovkami sedací soupravy.

Sedací nábytek

Byli to teprve tvůrci v období rokoka, kteří vytvořili sedací nábytek zpracovaný s pozoruhodnou nápaditostí, účelností a zároveň ladností. I při tvorbě sedacího nábytku se nejdůležitějším kompozičním základem stala křivka.

Raně rokoková křesla byla tvořena bez trnoží, s opěradlem ve tvaru oslího hřbetu, zatímco postranice byly tvarovány rovně. Nohy měly „elastický tvar“, který byl nazýván kozí nožka. Područky již netvořily pokračování předních nohou a částečně ustupovaly – ve styku se sedákem pak byly nálevkovitě rozšířené.

Po roce 1750 se začalo na zádových opěradlech sedacího nábytku objevovat prohnutí, které se přizpůsobovalo prohnutí zad. Všude, kde přicházelo tělo do styku se sedadlem, opěradlem nebo plochou područek, bylo vypracováno měkké čalounění.

Sedací nábytek byl vyráběn specialisty, kteří byli pojmenování chairsiers. V rokokových interiérech byl sedací nábytek tvarově odlišován i podle umístění v prostoru.  Například byl vyjádřen rozdíl mezi sedadly, která byla umisťována u stěn a sedadly, která byla rozestavována do prostoru. Velké oblibě se těšilo měkce čalouněné křeslo vybavené volně položeným polštářem. Koncem osmnáctého století byl velmi oblíbeným sedacím nábytkem i ušák. To již čalounění rokokového sedacího nábytku doslova objalo proporce celého lidského těla.

Zmenšování barokních objemů spolu s úsilím o vytváření křivek a ploch vedlo k rozmnožení tvarových variant. Byla vymýšlena sedadla pro zcela speciální účely, např. židle česací. Sedací nábytek k psacímu stolu měl také svoji zvláštnost. Nejen že měl nízké zaoblené zádové opěradlo, ale lišil se proti běžnému sedacímu nábytku tím, že jedna noha byla umisťována vpředu a další dvě po stranách.

V rokokových salónech byly s oblibou používány pohovky. Širší sedák poskytoval možnost usednutí nejméně dvěma osobám. Pohovka s pohyblivou matrací se nazývala sofa. Menší pohovka byla nazývána marquise. Pohovky byly zpravidla měkce čalouněné. Vyskytovaly se i pohovky s tvrdším čalouněním a s výpletem. Pod vlivem obdivu k orientu vznikla pohovka se dvěma opěradly – sultane a otoman. Koketním sedacím nábytkem byl zvláštní typ – pohovka vis-a-vis. Nabízela dvěma osobám sezení proti sobě a poskytovala tak možnost intimních rozhovorů.

Stoly, stolky a sekretáře

Stoly drobnějších rozměrů se staly centry intimnějších prostor. Jejich rozměry značně ovlivnil styk Evropy s Orientem. Odtud byl do Evropy přenesen i způsob stolování, při kterém sloužily velmi nízké stolky či podnosy. Velké oblibě se těšily rozmanité stolky skládací – přístavné, vhodné pro servírování jídel, pak odkládací stolky, ale i stolky hrací. Tyto stolky byly uzpůsobeny pro různé stolní hry. Velkou zálibou se v rokoku stalo psaní dopisů, a tak z této potřeby především dam vznikl i dámský psací stolek se spoustou zásuvek a tajných skrýší. Sloužíval často i jako stolek toaletní.

Plochý psací stůl byl nahrazen stolem s žaluziovým uzávěrem, kterým bylo možné stůl jedním pohybem pohodlně uzavřít.
V polovině osmnáctého století začaly být psací stoly obvykle vybaveny třemi zásuvkami. Zdobily je četné pozlacené bronzové aplikace, štíty zámků a cizelované (tepané) kovové úchytky.

Součástí dekorací stěn v salonech se stal konzolový stůl umisťovaný zpravidla pod velké zrcadlo. Tyto stoly byly komponovány jako nedílná součást ornamentálního řešení stěn. Zapřeny o stěnu stály pouze na dvou nohách a překypovaly rokajovými ornamenty. Velká řemeslná péče byla věnována jídelním stolům, které byly často opatřovány kruhovou bohatě zdobenou stolní deskou.

Sekretář vznikl spojením komody s kabinetem a byl vybavený uprostřed výklopnou deskou sloužící ke psaní. Plochy korpusů byly především na čelních částech komody zprohýbané se zkosenými rohy. Sekretář byl zakončován nad horní partií římsou vzpínající se vzhůru a často končící volutami. Za dvířky kabinetu bylo opět množství zásuvek, přihrádek a tajných schránek. Plochy čel zásuvek byly zdobeny intarziemi, často i marketeriemi sestavovanými do oblíbených motivů kostek.

Postele

Rokokové postele byly zakrývány splývajícími závěsy z nebes tak rafinovaně, že mohla být koketně odhalována lehací plocha.
V počátcích rokoka sloupková postel z ložnic vymizela a byla nahrazována lůžkem bez baldachýnu. Ale v polovině 18. století se baldachýn znovu vrátil. V zásadě se ale lůžka dělila do dvou skupin. Postel nazývaná a la francaise byla vybavena zvýšeným čelem a umisťována v centru ložnice. Do druhé skupiny patřily postele a la polonaise, pojmenované prý podle původu královny Marie Leszynské. Tato postel byla zabudována do výklenku a byla vybavena třemi vyvýšenými postranními stěnami.

Povrchová úprava – lak

Zatímco francouzské baroko bylo ve svém základu ryze evropskou kulturou, rokoko přijímalo ochotně mimoevropské výtvarné vlivy. Za rozvojem orientálního vlivu stála touha po poznání jiného způsobu života. A tak se nábytek dovážený z Dálného východu stal velkou módou. Velmi upoutal nábytek s povrchovou úpravou orientálními laky. Umění laku vzniklo v Číně již kolem roku 2850 př. n. l. Svého vrcholu dosáhlo za dynastie Chan. Koptovou čerň, rumělkovou červeň a jiné barvy uměli Číňané trpělivě nanášet pomocí 20 až 25 pracovních pochodů. Povrchová úprava se sestávala až z třinácti vrstev laků vyrobených z výronu stromu, který byl smíchán s oleji a pigmenty. Když byl imitován nábytek z dálného východu, musel být proto napodoben i jeho povrch. V Paříži z této potřeby vznikla v roce 1748 dobře prosperující velká firma Vernis Martin, kterou založil se svými bratry Robert Martin. Imitace čínských laků, vyráběné z šelaku, umožnily zdařile napodobit klasické čínské úpravy nábytkových povrchů. Neexistovalo snad panství, kde by čínský salonek scházel.

V Evropě byl rokokový nábytek přijímán s nadšením. Přitom si Paříž mezi všemi panovnickými dvory udržela primát v tvorbě náročného dvorského nábytku. Svoji cestu si rokoko do střední Evropy a do Německa našlo teprve v šedesátých letech 18. století, tedy v době, kdy již ve Francii ustupovalo novému směru – klasicismu.

Při tvorbě těchto textů byly použity následující zdroje:

Stanislav Dlabal: Nábytkové umění (vybrané kapitoly z historie), Grada 2000

Ludvika Kanická, Zdeněk Holouš: Nábytek (typologie, základy tvorby), Grada 2011

Marek Turnský, Helena Mevaldová: Lidový nábytek v českých zemích (Výběrový katalog regionálních typů lidového nábytku ze sbírek Národopisného oddělení Národního muzea), CD-ROM, Národní muzeum, Praha

Encyklopedie Nábytek – Úplný a vyčerpávající průvodce historií nábytku, Svojtka 2008

Děkujeme jejich autorům za to, že jejich díla zlepšují čtenářům tohoto webu pohled na úlohu nábytku v historii. Všem zájemcům o toto téma tyto publikace vřele doporučujeme.